Téma se již ve stejné době, ať už před nebo po útocích, snažilo uchopit více politiků. Někteří proto, že jde o snadno získatelné hlasy, jiní proto, že jsou si vědomi problému, který tu existuje. A jiní z obou dvou důvodů. Tématu se chopila i ODS, například “ústy” předsedy Fialy, který mezi 11. a 13. lednem vypustil snad více tweetů, než za celý předchozí měsíc. Dalším příkladem pokusu se tématu ujmout budiž tisková konference k rozhodnutí vlády o přijetí 15 syrských rodin či účast paní poslankyně Černochové na demonstraci uspořádané iniciativou Islám v ČR nechceme.
Většina vyjádření byla umírněná, rozhodně ne nenávistná. Cituji např. dva tweety Petra Fialy:
Obhájcům islámu (z řad levic. liberálů) doporučuji: zkuste žít chvíli v zemi, která se řídí islámským právem. Pak si budeme zase povídat.
— Petr Fiala (@P_Fiala) January 13, 2015
Obhájcům islámu (z řad levicových liberálů) sděluji: individuální svobodu vyznávat islám plně respektuji, v islámské Evropě žít nechci.
— Petr Fiala (@P_Fiala) January 13, 2015
Dále cituji vyjádření ODS k přijetí 15 syrských rodin: „Podporujeme přijetí uprchlíků pouze po dobu trvání nutné léčby, kterou ve svém regionu nemohou podstoupit. Takto Česká republika v minulosti již mnohokrát pomohla, například Libyjcům a Afgháncům sužovaným válkou. Odmítáme však, aby zde tito lidé automaticky zůstali, zejména pokud nemáme dostatek informací, zda budou schopni se dobře integrovat“, vysvětluje předseda ODS Petr Fiala.
Právě onu poslední větu druhého prohlášení Petra Fialy si někteří spoluobčané interpretovali takto: “Sečteno a podtrženo, konservativní řešení zní: se skřípěním zubů vyléčíme těch několik syrských dětí, ale pak je hned vrátíme zpátky do dějiště genocidního válečného konfliktu, kde se normálně útočí bojovými plyny a lidé se vraždí po desetitisících …”
A takovéto reakce nebyly ojedinělé. ODS a její představitelé byli rázem označováni za okamurovce, xenofóby, čuňata, atd. Ano, skutečně, někteří staví na roveň prohlášení “v islámské Evropě žít nechci” a “Můžeme chovat pejsky a prasátka jako domácí mazlíčky a chodit je venčit do okolí jejich center, mešit,“.
Vyjádření ODS a jejich představitelů nejsou bezproblémová, například tiskovému prohlášení lze vytknout jeho “zbrklost”, resp. to, že nečerpalo ze všech dostupných materiálů a prohlášení, ze kterých vyplývalo, že rodiny budou pečlivě vybrány, a to s ohledem např. právě na možnost jejich integrace do většinové společnosti.
Je mi to moc líto. Okamurizace @ODScz prostřednictvím Petra Fialy. https://t.co/lEG6cOFBO6
— Petr Honzejk (@PetrHonzejk) January 14, 2015
Vyjádření ODS a jejich představitelů nejsou bezproblémová, například tiskovému prohlášení lze vytknout jeho “zbrklost”, resp. to, že nečerpalo ze všech dostupných materiálů a prohlášení, ze kterých vyplývalo, že rodiny budou pečlivě vybrány, a to s ohledem např. právě na možnost jejich integrace do většinové společnosti.
Tweetům Petra Fialy lze zase vytknout, že diskutovat toto téma ve 140 znacích vede k povrchnosti, a že takto komplexní téma si zaslouží debatu obsáhlejší. ODS lze vytknout i to, že upozorňuje na nedostatky, na problémy, ale žádná konkrétní řešení nenavrhuje.
V čem vidím ale zásadní problém, a co je také důvod sepsání tohoto blogu, je fakt, že sem většina kritiky nemířila. Snad jen absence návrhů řešení byla kritiky zmíněna. Většinou šlo ale o rychlé odsudky a generalizace: ODS se snaží přebrat voliče Okamurovi; jste náckové, xenofobové a čuňata. Kritici ODS se tak vlastně dopustili téhož, co na ODS kritizují: nálepkování a generalizace.
Je tak zpochybněna možnost občanů i politiků mít obavy z islámu. Strach je v tomto případě, z pohledů “liberálů” (jsem si vědom že jde o generalizaci a nepřesnost, lepší označení mě ale nenapadá) vnímán jako nelegitimní, protože vede k nenávisti. Zajímavé je však řešení, s kterým liberálové tento strach svých ne tolik liberálních spoluobčanů adresují: nálepkování, odsudek, snaha umlčet. Jeden by přitom řekl, že strachu, který pramení z neznámého či neznalosti (xenofobii), je možné se zbavit, a to právě poznáním toho, co je předmětem tohoto strachu.
Blogy ani novinové články o tom, co je islám a jací jsou muslimové ale na českém internetu nenacházím. Proč se bát nemusí, xenofóbům zkrátka nikdo nevysvětluje. Na internetu spíše narážím na videa z přednášek konaných iniciativou IVČRN, které jsou ze své podstaty jednostranné, alternativu k nim, která by nabídla jiný pohled, nenaleznete. Obhájcům tolerance totiž stačí, když pronesou, že ti, kdo se bojí, jsou náckové a xenofobové. Místo snahy zbavit vás strachu následuje označení – onálepkování, snaha umlčet a označení za horšího člověka, jen proto, že nejste schopen dostát ideálům svých kritiků.
Jak z toho ven?
Abych ale nedělal stejnou chybu jako ti, které kritizuji, chtěl bych navrhnout řešení, jak z této šlamastiky ven. Podle mého nás z této potenciálně nebezpečné situace, kdy je národ dělen na ty hodné a tolerantní a na ty zlé a islamo/xeno-fóbní nácky může dostat jen jedna věc: diskuse. To je ale velice abstraktní pojem, co si pod ním představit? Ve stručnosti představím několik možností:
- televize (soukromé i veřejnoprávní) by se měly tomuto tématu věnovat ve svých diskusních pořadech, do kterých pozvou politiky, odborníky na toto téma a zástupce náboženství
- toto je téma jako dělané pro Masarykovi debaty – bylo by vhodné uspořádat debatu (Praha/Brno) a záznam umístit na YouTube
- politici, odborníci a zástupci náboženství by měli psát blogy, články do novin, a třeba v jejich rámci mezi sebou polemizovat
- pořádat konference a veřejné debaty opět za účasti politiků, odborníků a zástupců náboženství
Klíčové je podle mě zapojení politických stran, protože jsou to jen a jen ony, kdo může případně nalezená řešení prosadit (např. změny zákonů).
Zároveň, a to je velmi důležité, taková diskuse musí být demokratická, svobodná, založená na respektu a pochopení, vedená pomocí argumentů, nikoli argumentačních faulů. Zde je především důležité, aby v případě sporu hledaly strany společné řešení, snažily se vzájemně obohatit o informace, které ta druhá ze stran nemá a vyvarovaly se faulů jako je argument ad hominem (bod 12 v odstavci Chyby v úsudku a logice), kdy místo protiargumentu zaútočíme na oponenta a označíme jej za nácka, xenofóba, či jinak urazíme.
Na závěr: Můj postoj k Islámu a muslimům
Než člověk zaujme nějaký postoj k náboženství (zde jako soubor idejí, principů a hodnot utvářející určitý přístup k životu), je podle mě nutné oddělit od sebe dvě věci: to náboženství samotné (ideje, principy, hodnoty) na straně jedné, ty kteří jej praktikují a jejich činy na straně druhé. Jde totiž o dvě věci, které spolu interagují – jedinec má nějaký postoj ke svému náboženství, a jedinci, resp. skupiny mohou náboženství ovlivňovat. Tvrdit, že islám či křesťanství vždycky bylo takové či onaké, a že každý muslim či křesťan je takový či onaký, je holý nesmysl.
Tento vztah (náboženství a jeho vyznavače) může mít podle psychologů (R. Walsh, 2011, 587) různé úrovně: předkonvenční, konvenční a postkonvenční. Předkonvenční, tedy “mysticko-literální úroveň znamená nereflektivní, doslovnou akceptaci kulturně poskytnutých přesvědčeních”. Konvenční, nebo-li synteticko-konvenční znamená, že si lidé “vytváří svou jedinečnou, ale stále většinou nereflektivní syntézu různých konvenčních představ”. Postkonvenční úroveň se pak “vyznačuje spojující, zevšeobecňující vírou, jedinci kriticky reflektují konvenční předpoklady, jsou otevření mnohým pohledům na věc, konfrontují paradoxy a rozšiřují svou péči a starost na všechny národy”. Walsh dále pokračuje: “Pokud nejsou tyto úrovně rozpoznány, vyvstávají problémy. Například, názory lidí jedné úrovně jsou brány jako normativní, lidé dané úrovně pak o názorech lidí na jiných úrovních usuzují, že jsou pomýlené, zavádějící, zlomyslné, nebo narušené (Wilber, 2005). Mnoho současných náboženských a kulturních konfliktů odráží tento druh meziúrovňového nepochopení (Walsh, 2009).”
A já se proto přiznávám, jsou lidé, kteří ve mě vzbuzují hluboké obavy. Jde o ty, jejichž vztah k judaismu, křesťanství, islámu, ateismu, socialismu, konzervatismu či liberalismu i dalším myšlenkovým soustavám je na první (tj. předkonvenční) úrovni. Takoví jedinci jsou totiž velice snadno manipulovatelní.
