Jaká má politika být?

Když vloni profesor Fiala kandidoval do Poslanecké sněmovny, zvolil jako hlavní heslo své kampaně “Politika, jaká má být”. Navázal tak na svou knihu Politika, jaká nemá být, ve které se věnuje mnoha problémům, kterým politika nejen v Česku čelí.

Odpověď, kterou Petr Fiala na otázku “A jaká tedy má politika být?” nabídl, byla dobrá, na můj vkus však poměrně úzká. Není se čemu divit, coby konzervativec, popsal především pravicovou politiku. Já bych v tomto článku rád nabídl odpověď širší, obecnou. A jaká že tedy má politika být?

Politika musí být především lidská, v jejím středu musí stát konkrétní člověk. Nenechte se však zmást, nemá být pro lidi, tedy taková, že politik bude plnit lidu, co mu na očích vidí. Zde totiž hrozí jedno obrovské nebezpečí, totiž že politika bude vládou čísel, skrze čísla a pro čísla, nikoli vládou lidu, skrze lid a pro lid, jak prohlásil Abraham Lincoln ve slavném Gettysburském projevu. Hrozí totiž nebezpečí, že cílem politiky nebude dobro konkrétního člověka, ale statistika. Vyvážený rozpočet města či státu přece není důležitý proto, že černá čísla lépe vypadají, ani proto, že stát bude platit menší úroky. Vyvážený rozpočet je důležitý proto, že pokud bude město či stát žít na dluh, budu to já a pak i moje děti, kdo ten dluh bude muset splatit. Třeba skrze vyšší daně.

Tímto se dostáváme k jádru věci. Politika je pro mě důležitá, protože má důsledek pro můj každodenní život. V politice se rozhoduje o tom, kolik mě bude stát mléko či nafta. Ale nejde jen o peníze. V politice se rozhoduje o tom, jaká bude škola, do níž budou chodit moje děti. A rozhoduje se v ní i o tom, jaká péče mi bude poskytnuta v nemocnici. Proto se musím v politice angažovat.

Co to ale znamená, angažovat se? Znamená to, že mám kandidovat? Že musím číst několikery noviny a vědět o všem co se děje? Ne. Angažovat se v politice může znamenat napsání e-mailu zastupiteli města a v něm mu sdělit, že si myslím, že poplatek za svoz odpadu by měl být nižší. Třeba proto, že jsem rodič 4 dětí a částka, kterou musím platit, je tak poměrně vysoká. Zvláště pak v době, kdy děti odejdou na vysokou. Angažovat znamená diskutovat, ptát se, požadovat vysvětlení.

Jedna z nejjednodušších definic politiky říká, že je bojem o moc. Pro takový boj je nesmírně důležitá existence plurality názorů, které se střetávají. Čím méně lidí se tohoto střetu účastní, tím menší je konkurence a tedy i nároky na úspěch. Může se tak snadno stát, že se prosadí politik, který je nekompetentní a neschopný. Prosadí si svou jen proto, že neměl soupeře. Následkem je špatná vláda, ve státě i na radnici.

Pokud ale neexistuje soutěž mnoha názorů a myšlenek, pokud se boje o moc aktivně účastní jen pár lidí, hrozí nám ještě něco mnohem horšího. Hrozí nám, že se k moci dostanou ti, kteří o ni usilují jen pro svůj osobní prospěch. Chtějí získat moc jen kvůli prestiži, nebo bohatství. Pokud se občané nezapojují do politiky, vytváří pro takové prospěcháře – kmotry, chcete-li – přímo úžasné podmínky. Nemusí totiž vynaložit téměř žádné úsilí proto, aby dosáhli svého.

Jaká má tedy politika být? Politika má být diskusí, soubojem mnoha různých pohledů na společnost a myšlenek; soutěží, které se účastní mnoho “závodníků”; soutěží, ve které je konkurence veliká, tak, aby zvítězil opravdu ten nejlepší.

A kdo by měl být vítězem nebo-li jaký má být dobrý politik? Dobrý politik má být tím, kdo přináší kvalitní a dobře promyšlená řešení pro konkrétní lidi. Politik má mít jasnou vizi lepší budoucnosti, pro kterou dokáže nadchnout mnoho konkrétních lidí. A proto se dobrý politik musí o lidi zajímat. Mluvit s nimi, diskutovat, ptát se jich. A proto, chceme-li aby politika byla lepší, musíme se i my začít bavit s politiky.

Spousta lidí v Česku nadává na to, jaké máme politiky. Odpověď, že jsme si je sami zvolili, ale neobstojí. Velkou část špatných politiků si většina z nás nezvolila. Jsem ale přesvědčen, že jsme jim uhnuli z cesty. Třeba tím, že jsme nešli k volbám a nevolili jsme někoho jiného.

Babiš politickou krizi neřeší, ale posiluje

Volby do evropského parlamentu, stejně jako mnohé volební průzkumy, ukazují, že podpora Andreje Babiše a hnutí ANO 2011 je stále vysoká. Andrej Babiš a jeho politické hnutí přitom neřeší jeden z hlavních problémů, kterým Česká republika trpí, naopak jej zvětšují. V Česku je již několik let politická krize, jejímž posledním projevem je pokles podpory klasických parlamentních stran a nárůst podpory projektů jako je ANO 2011 či Úsvit přímé demokracie. 

V jádru oné krize pak stojí nedůvěra a znechucení politikou jako takovou. A je to právě Andrej Babiš, který svým vystupováním tuto nedůvěru a znechucení jen přiživuje. Podívejte se na jeho Deník nepolitika. S jistou mírou nadsázky musím konstatovat, že ten název je “naprosto kouzelný”. Je totiž naprosto nepravdivý. Zaprvé, podíváte-li se na frekvenci, s jakou pan ministr píše, zjistíte, že jde spíše o občasník. Odstup mezi dvěma články může být i měsíc (12.5. a 12.6.). To je ale jen maličkost. Za druhé, skutečný problém je slovo nepolitika. Podle Wikipedie je politika “mnohoznačný pojem obvykle označující proces a metodu rozhodování určité skupiny lidí s pluralitními zájmy a názory.” Jinak a ještě jednodušeji řečeno, je politika souboj o moc. Ten se v demokratických státech odehrává prostřednictvím voleb. Kdo se účastní voleb, je politik, byť se liší od ostatních politiků sebevíc. Podle mého názoru tedy pan Babiš buď neví, co to politika je, nebo to ví, ale přesto nás klame. Do třetice i obsah “Deníku nepolitika” je ryze politický, čímž Babiš celou tuto šarádu jen korunuje.

Nejpravděpodobnější ale je, že Andrej Babiš moc dobře ví, co to je politika a že on je politik. Jeho opakovaná vyjádření, že není politikem, jsou pak jen dobře promyšleným marketingem. Z celospolečenského hlediska ale dosti krátkozrakým marketingem. Taková prohlášení totiž jen utvrzují každého Čecha v tom, že politika je opravdu opovrženíhodná činnost, kteréžto se účastní jen kmotři a další prospěcháři. Zkrátka Babiš utvrzuje společnost v tom, že politika je špína a tím jen posiluje antagonismus “my ctnostní občané” versus “oni zkorumpovaní politici”. Jenže jak trefně poznamenává Robin Ujfaluši v recenzi knihy Politika nezájmu: “Institucionální úpravy nestačí, musí jít ruku v ruce se vzděláváním k aktivnímu občanství – k postupnému uvědomování si, že my sami jsme ti, na které čekáme.” Problém totiž nejsou špatní politici, zlojedi, jak jim říká Karel Janeček. Tito politici a skutečnost, že mají přístup k moci, jsou jen důsledkem skutečného problému, kterým je právě nezájem občanů o veřejný prostor, ve kterém žijí.

Chceme-li žít v zemi s dobrou politickou kulturou, ve stabilní demokracii, v právním státě, v zemi, za kterou se nemusíme stydět, ale naopak na ni můžeme být hrdí, potřebujeme v prvé řadě demokraty. To ostatně věděl už Masaryk.