Volby do evropského parlamentu, stejně jako mnohé volební průzkumy, ukazují, že podpora Andreje Babiše a hnutí ANO 2011 je stále vysoká. Andrej Babiš a jeho politické hnutí přitom neřeší jeden z hlavních problémů, kterým Česká republika trpí, naopak jej zvětšují. V Česku je již několik let politická krize, jejímž posledním projevem je pokles podpory klasických parlamentních stran a nárůst podpory projektů jako je ANO 2011 či Úsvit přímé demokracie.
V jádru oné krize pak stojí nedůvěra a znechucení politikou jako takovou. A je to právě Andrej Babiš, který svým vystupováním tuto nedůvěru a znechucení jen přiživuje. Podívejte se na jeho Deník nepolitika. S jistou mírou nadsázky musím konstatovat, že ten název je “naprosto kouzelný”. Je totiž naprosto nepravdivý. Zaprvé, podíváte-li se na frekvenci, s jakou pan ministr píše, zjistíte, že jde spíše o občasník. Odstup mezi dvěma články může být i měsíc (12.5. a 12.6.). To je ale jen maličkost. Za druhé, skutečný problém je slovo nepolitika. Podle Wikipedie je politika “mnohoznačný pojem obvykle označující proces a metodu rozhodování určité skupiny lidí s pluralitními zájmy a názory.” Jinak a ještě jednodušeji řečeno, je politika souboj o moc. Ten se v demokratických státech odehrává prostřednictvím voleb. Kdo se účastní voleb, je politik, byť se liší od ostatních politiků sebevíc. Podle mého názoru tedy pan Babiš buď neví, co to politika je, nebo to ví, ale přesto nás klame. Do třetice i obsah “Deníku nepolitika” je ryze politický, čímž Babiš celou tuto šarádu jen korunuje.
Nejpravděpodobnější ale je, že Andrej Babiš moc dobře ví, co to je politika a že on je politik. Jeho opakovaná vyjádření, že není politikem, jsou pak jen dobře promyšleným marketingem. Z celospolečenského hlediska ale dosti krátkozrakým marketingem. Taková prohlášení totiž jen utvrzují každého Čecha v tom, že politika je opravdu opovrženíhodná činnost, kteréžto se účastní jen kmotři a další prospěcháři. Zkrátka Babiš utvrzuje společnost v tom, že politika je špína a tím jen posiluje antagonismus “my ctnostní občané” versus “oni zkorumpovaní politici”. Jenže jak trefně poznamenává Robin Ujfaluši v recenzi knihy Politika nezájmu: “Institucionální úpravy nestačí, musí jít ruku v ruce se vzděláváním k aktivnímu občanství – k postupnému uvědomování si, že my sami jsme ti, na které čekáme.” Problém totiž nejsou špatní politici, zlojedi, jak jim říká Karel Janeček. Tito politici a skutečnost, že mají přístup k moci, jsou jen důsledkem skutečného problému, kterým je právě nezájem občanů o veřejný prostor, ve kterém žijí.
Chceme-li žít v zemi s dobrou politickou kulturou, ve stabilní demokracii, v právním státě, v zemi, za kterou se nemusíme stydět, ale naopak na ni můžeme být hrdí, potřebujeme v prvé řadě demokraty. To ostatně věděl už Masaryk.
Žádné komentáře:
Okomentovat