O hranicích liberální tolerance a potřebě demokratické diskuse

Začátek ledna 2015 byl poznamenán útokem radikálních islamistů na pařížskou redakci týdeníku Charlie Hebdo. Dozvuky tohoto teroristického činu se ozývají ve společnosti ještě dnes. Není se čemu divit, o rostoucí síle radikálního islámu slýcháme poslední dobou docela často, ať již jde o Islámský stát nebo útok na pakistánskou školu v prosinci loňského roku. Veřejnost je proto právem znepokojena a chce znát odpovědi na otázky jako “Jak takovým útokům v budoucnu zabránit?”, “Jak před nimi ochránit Evropu a její obyvatele?” či “Kde je jejich příčina a jak tento problém řešit?”.

Téma se již ve stejné době, ať už před nebo po útocích, snažilo uchopit více politiků. Někteří proto, že jde o snadno získatelné hlasy, jiní proto, že jsou si vědomi problému, který tu existuje. A jiní z obou dvou důvodů. Tématu se chopila i ODS, například “ústy” předsedy Fialy, který mezi 11. a 13. lednem vypustil snad více tweetů, než za celý předchozí měsíc. Dalším příkladem pokusu se tématu ujmout budiž tisková konference k rozhodnutí vlády o přijetí 15 syrských rodin či účast paní poslankyně Černochové na demonstraci uspořádané iniciativou Islám v ČR nechceme.

Většina vyjádření byla umírněná, rozhodně ne nenávistná. Cituji např. dva tweety Petra Fialy: 

Obhájcům islámu (z řad levic. liberálů) doporučuji: zkuste žít chvíli v zemi, která se řídí islámským právem. Pak si budeme zase povídat.
— Petr Fiala (@P_Fiala) January 13, 2015

Obhájcům islámu (z řad levicových liberálů) sděluji: individuální svobodu vyznávat islám plně respektuji, v islámské Evropě žít nechci.
— Petr Fiala (@P_Fiala) January 13, 2015

Dále cituji vyjádření ODS k přijetí 15 syrských rodin: „Podporujeme přijetí uprchlíků pouze po dobu trvání nutné léčby, kterou ve svém regionu nemohou podstoupit. Takto Česká republika v minulosti již mnohokrát pomohla, například Libyjcům a Afgháncům sužovaným válkou. Odmítáme však, aby zde tito lidé automaticky zůstali, zejména pokud nemáme dostatek informací, zda budou schopni se dobře integrovat“, vysvětluje předseda ODS Petr Fiala. 

Právě onu poslední větu druhého prohlášení Petra Fialy si někteří spoluobčané interpretovali takto: “Sečteno a podtrženo, konservativní řešení zní: se skřípěním zubů vyléčíme těch několik syrských dětí, ale pak je hned vrátíme zpátky do dějiště genocidního válečného konfliktu, kde se normálně útočí bojovými plyny a lidé se vraždí po desetitisících …”

A takovéto reakce nebyly ojedinělé. ODS a její představitelé byli rázem označováni za okamurovce, xenofóby, čuňata, atd. Ano, skutečně, někteří staví na roveň prohlášení “v islámské Evropě žít nechci” a “Můžeme chovat pejsky a prasátka jako domácí mazlíčky a chodit je venčit do okolí jejich center, mešit,“.

Je mi to moc líto. Okamurizace @ODScz prostřednictvím Petra Fialy. https://t.co/lEG6cOFBO6
— Petr Honzejk (@PetrHonzejk) January 14, 2015

Vyjádření ODS a jejich představitelů nejsou bezproblémová, například tiskovému prohlášení lze vytknout jeho “zbrklost”, resp. to, že nečerpalo ze všech dostupných materiálů a prohlášení, ze kterých vyplývalo, že rodiny budou pečlivě vybrány, a to s ohledem např. právě na možnost jejich integrace do většinové společnosti. 

Tweetům Petra Fialy lze zase vytknout, že diskutovat toto téma ve 140 znacích vede k povrchnosti, a že takto komplexní téma si zaslouží debatu obsáhlejší. ODS lze vytknout i to, že upozorňuje na nedostatky, na problémy, ale žádná konkrétní řešení nenavrhuje. 

V čem vidím ale zásadní problém, a co je také důvod sepsání tohoto blogu, je fakt, že sem většina kritiky nemířila. Snad jen absence návrhů řešení byla kritiky zmíněna. Většinou šlo ale o rychlé odsudky a generalizace: ODS se snaží přebrat voliče Okamurovi; jste náckové, xenofobové a čuňata. Kritici ODS se tak vlastně dopustili téhož, co na ODS kritizují: nálepkování a generalizace.

Je tak zpochybněna možnost občanů i politiků mít obavy z islámu. Strach je v tomto případě, z pohledů “liberálů” (jsem si vědom že jde o generalizaci a nepřesnost, lepší označení mě ale nenapadá) vnímán jako nelegitimní, protože vede k nenávisti. Zajímavé je však řešení, s kterým liberálové tento strach svých ne tolik liberálních spoluobčanů adresují: nálepkování, odsudek, snaha umlčet. Jeden by přitom řekl, že strachu, který pramení z neznámého či neznalosti (xenofobii), je možné se zbavit, a to právě poznáním toho, co je předmětem tohoto strachu.

Blogy ani novinové články o tom, co je islám a jací jsou muslimové ale na českém internetu nenacházím. Proč se bát nemusí, xenofóbům zkrátka nikdo nevysvětluje. Na internetu spíše narážím na videa z přednášek konaných iniciativou IVČRN, které jsou ze své podstaty jednostranné, alternativu k nim, která by nabídla jiný pohled, nenaleznete. Obhájcům tolerance totiž stačí, když pronesou, že ti, kdo se bojí, jsou náckové a xenofobové. Místo snahy zbavit vás strachu následuje označení – onálepkování, snaha umlčet a označení za horšího člověka, jen proto, že nejste schopen dostát ideálům svých kritiků. 

Jak z toho ven?

Abych ale nedělal stejnou chybu jako ti, které kritizuji, chtěl bych navrhnout řešení, jak z této šlamastiky ven. Podle mého nás z této potenciálně nebezpečné situace, kdy je národ dělen na ty hodné a tolerantní a na ty zlé a islamo/xeno-fóbní nácky může dostat jen jedna věc: diskuse. To je ale velice abstraktní pojem, co si pod ním představit? Ve stručnosti představím několik možností:

• televize (soukromé i veřejnoprávní) by se měly tomuto tématu věnovat ve svých diskusních pořadech, do kterých pozvou politiky, odborníky na toto téma a zástupce náboženství
• toto je téma jako dělané pro Masarykovi debaty – bylo by vhodné uspořádat debatu (Praha/Brno) a záznam umístit na YouTube
• politici, odborníci a zástupci náboženství by měli psát blogy, články do novin, a třeba v jejich rámci mezi sebou polemizovat
• pořádat konference a veřejné debaty opět za účasti politiků, odborníků a zástupců náboženství

Klíčové je podle mě zapojení politických stran, protože jsou to jen a jen ony, kdo může případně nalezená řešení prosadit (např. změny zákonů).

Zároveň, a to je velmi důležité, taková diskuse musí být demokratická, svobodná, založená na respektu a pochopení, vedená pomocí argumentů, nikoli argumentačních faulů. Zde je především důležité, aby v případě sporu hledaly strany společné řešení, snažily se vzájemně obohatit o informace, které ta druhá ze stran nemá a vyvarovaly se faulů jako je argument ad hominem (bod 12 v odstavci Chyby v úsudku a logice), kdy místo protiargumentu zaútočíme na oponenta a označíme jej za nácka, xenofóba, či jinak urazíme.

Na závěr: Můj postoj k Islámu a muslimům

Než člověk zaujme nějaký postoj k náboženství (zde jako soubor idejí, principů a hodnot utvářející určitý přístup k životu), je podle mě nutné oddělit od sebe dvě věci: to náboženství samotné (ideje, principy, hodnoty) na straně jedné, ty kteří jej praktikují a jejich činy na straně druhé. Jde totiž o dvě věci, které spolu interagují – jedinec má nějaký postoj ke svému náboženství, a jedinci, resp. skupiny mohou náboženství ovlivňovat. Tvrdit, že islám či křesťanství vždycky bylo takové či onaké, a že každý muslim či křesťan je takový či onaký, je holý nesmysl. 

Tento vztah (náboženství a jeho vyznavače) může mít podle psychologů (R. Walsh, 2011, 587) různé úrovně: předkonvenční, konvenční a postkonvenční. Předkonvenční, tedy “mysticko-literální úroveň znamená nereflektivní, doslovnou akceptaci kulturně poskytnutých přesvědčeních”. Konvenční, nebo-li synteticko-konvenční znamená, že si lidé “vytváří svou jedinečnou, ale stále většinou nereflektivní syntézu různých konvenčních představ”. Postkonvenční úroveň se pak “vyznačuje spojující, zevšeobecňující vírou, jedinci kriticky reflektují konvenční předpoklady, jsou otevření mnohým pohledům na věc, konfrontují paradoxy a rozšiřují svou péči a starost na všechny národy”. Walsh dále pokračuje: “Pokud nejsou tyto úrovně rozpoznány, vyvstávají problémy. Například, názory lidí jedné úrovně jsou brány jako normativní, lidé dané úrovně pak o názorech lidí na jiných úrovních usuzují, že jsou pomýlené, zavádějící, zlomyslné, nebo narušené (Wilber, 2005). Mnoho současných náboženských a kulturních konfliktů odráží tento druh meziúrovňového nepochopení (Walsh, 2009).”

A já se proto přiznávám, jsou lidé, kteří ve mě vzbuzují hluboké obavy. Jde o ty, jejichž vztah k judaismu, křesťanství, islámu, ateismu, socialismu, konzervatismu či liberalismu i dalším myšlenkovým soustavám je na první (tj. předkonvenční) úrovni. Takoví jedinci jsou totiž velice snadno manipulovatelní.

Je komunální politika nepolitická?

Teď před komunálními volbami se opět vrací jedna otázka: je komunální politika skutečnou politikou? Ačkoli by se to ze samotného názvu mohlo jevit jako samozřejmé, mnozí tvrdí, že není. Dovolím si proto citovat dvě pasáže z knihy Komunální politika od doc. PhDr. Stanislava Balíka, Ph.D., vedoucího katedry politologie FSS MU.

První citace je z úvodu kapitoly 10 Komunální politika nepolitická?

Zde je první z citací:

V odborném, politickém, ale především veřejném diskursu je totiž nadmíru pevně zakotvena představa o tzv. nepolitičnosti komunální politiky. Tento názor je podpírán celou řadou příkladů a hlasů samotných komunálních politiků typu: kanalizace není ani levicová, ani pravicová; chodníky staví a buduje pravice stejně jako levice. Nejčastějším argumentem přitom bývá poukaz na "odbornost", "techničnost" či "věcnost" problémů řešených na místní úrovni. Srov. např Ryšavý, 2006, 953-954)

Pokud bychom ovšem tento argumentační postoj dále rozvíjeli, dojdeme k nutnému závěru, že obecní samospráva, je-li záležitostí čistě technickou a ze své povahy apolitickou, vůbec nemusí být samosprávou. O způsobu výstavby inženýrských sítí mohou rozhodovat krajským úřadem či ministerstvem vnitra dosazovaní úředníci (třebas i s podmínkou místa bydliště obci), kteří budou plnit pokyny shora. Systém správy obce volenou politickou reprezentací pak jako zcela zbytečný odpadne.

Zřejmě však cítíme (a nemusíme ani být bezvýhradnými obhájci demokracie jako jediného správného způsobu správy věcí veřejných), že takový systém ideální není. Kde se tedy stala argumentační chyba? Odpověď je nasnadě – hned na začátku, při odmítnutí politického charakteru místní samosprávy. (strany 217-218)

A ještě jedna citace, tentokrát závěr kapitoly:

Na příkladu několika oblastí působnosti obcí jsme ukázali, že náhledy na komunální politiku jako na sféru výhradně nepolitickou, ale odbornou, příp. technickou, jsou mylné. Volby zastupitelů mezi solidaritou či odpovědností, respektem k soukromému majetku či preferencí pořádku, silnou či slabou obcí (státem atd. vycházejí vždy z jejich ideového ukotvení (byť třeba nevědomého).

Pokud bychom pak analyzovali personální zaštítění jednotlivých stran sporu, viděli bychom, že o přístupu k politickým problémům nerozhoduje vždy primárně příslušnost k určité kandidátní listině a že jednotliví zastupitelé nemusí být ve svém rozhodování vždy konzistentní. Nic to ale nemění na skutečnosti, že mnoho bodů obecní agendy nemá jednoduchý technický charakter, ale že se při jeho řešení reprezentanti obce opírají o rozdílné pojetí obce a jejích funkcí a o ideové politický základ svého uvažování. (strany 231-232)

Pokud vás citace zaujaly, doporučuji přečíst celou kapitolu. Knihu naleznete například v Moravské zemské knihovně v Brně nebo si ji můžete zakoupit jako e-book v Obchodu Play.

BALÍK, Stanislav. Komunální politika: obce, aktéři a cíle místní politiky. Vyd. 1. Praha: Grada, 2009, 250 s. ISBN 978-80-247-2908-4.

Štěstí lidu

19. července ve svém tweetu Petr Fiala doporučil knížečku Štěstí lidu od Charlese Murraye.
 

Doporučení k četbě – Murray: Štěstí lidu. O co rychleji přečtete (pár minut), o to déle nad tím přemýšlejte :-) https://t.co/bYhnaKmeRo
— Petr Fiala (@P_Fiala) July 19, 2014

Nemýlil se. Je skoro září, a já se k jádru tohoto textu neustále vracím. Proč, zeptáte se. Odpověď je skrytá už v názvu samotném: Štěstí lidu. A kdo by nechtěl být šťastný, právě v tom smyslu, o jakém Murray hovoří, o pocitu hluboké spokojenosti, takovém, když se ohlédnete, a jste hrdí na to, co jste dělali a kým jste byli.

Proto jsem se rozhodl pro vás jeden z vrcholů textu přeložit. Kvalitu překladu prosím omluvte, věřím ale, že to smysl textu pochopíte.

"Zaprvé, evropský model má jeden velký problém a to: vysává příliš mnoho života ze života. A toto tvrzení platí zrovna tak o životě údržbářů, dokonce mnohem více o údržbářích, jako i o životech ředitelů. 

Vycházím z tohoto předpokladu: lidský život může mít transcendentní význam, přičemž transcendenci lze definovat podle jednoho z velkých světových náboženství, nebo jedné z velkých sekulárních filozofií. Pokud je ale transcendence slovem příliš složitým, dovolte mi to říci ještě jinak: domnívám se, že všichni z vás souhlasí s tím, že fráze “dobře prožitý život” má význam. Od teď budu používat tuto frázi. 

A protože štěstí je slovo, které slýcháváme až příliš často, budu od teď raději používat fázi “hluboká spokojenost”. Mám namysli ty věci, za kterými když se zpětně jako staří ohlédneme, tak cítíme hrdost, že jsme takoví byli a že jsme právě toto udělali. A nebo naopak necítíme. 

Aby se nějaká lidská činnost stala zdrojem hluboké spokojenosti, musí splnit několik striktních podmínek. Musí to být něco významného (nedůležité věci nám nepřinesou hlubokou spokojenost). Musí vás to stát spoustu námahy (odtud klišé “nic, co stojí za to mít, není zadarmo”). A také musíte být zodpovědní za výsledek. 

V životě nenajdete mnoho činností, které uspokojí všechny tyto tři podmínky. Být dobrým rodičem. To podmínky splňuje. Dobré manželství. To podmínky splňuje. Být dobrým sousedem a přítelem těm, jejichž životní cesty se protly s tou vaší. To podmínky splňuje. A být v něčem opravdu dobrý, v něčem na co jste museli použít většinu svých schopností. To podmínky splňuje. Dovolte mi to říci formálně: ptáme-li se, co jsou instituce, skrze které lidé dosahují hluboké spokojenosti ve svých životech, odpověď zní, že jsou právě čtyři: rodina, komunita, povolání a víra. Dvě poznámky na vysvětlení: komunita může zahrnovat lidi, kteří jsou rozptýlení po světě. Povolání může zahrnovat koníčky či to, když máte zápal pro nějakou věc. 

Pro žádného jedince není nutné, aby užíval všech čtyř institucí a už vůbec bych nechtěl některé z nich vyzdvihovat na úkor jiných. Omezuji se na tvrzení, že tyhle jsou všechno, co máme. Věci v životě – základní události obklopující narození, smrt, výchovu dětí, naplnění osobního potenciálu, vypořádávání se s nepřízní osudu, intimní vztahy – zvládání života, takového jaký je, ve vší jeho bohatosti – to se odehrává v rámci těchto čtyř institucí. 

Viděno v tomto světle, cílem sociální politiky je zajistit, že tyto instituce jsou robustní a životaschopné. A právě to je špatně na evropském modelu. Ten to totiž nedělá. Naopak oslabuje každou jednu z nich."

Charles Murray: Štěstí lidu (originál textu v angličtině, v česky možno zakoupit na kosmas.cz)

Debaty o politice: Začínáme

14. srpna se uskutečnila první letovická debata o politice. Tehdy jsem plánoval, že půjde o první debatu, která započne novou tradici. A protože jsem byl spokojen, stejně jako byli podle ohlasů spokojeni účastníci, rozhodl jsem se pokračovat.

První debata pro mě byla jakýmsi testem: kolik lidí přijde, jak moc budou ochotní diskutovat, či jak by vůbec celá debata měla probíhat. Právě na základě těchto prvotních zkušeností jsem se rozhodl pro následující plán. Během několika měsíců pořádat  na hotelu Dermot vždy jednou za 3 až 4 týdny debatu. Následující 4 debaty budou teoretické a obecné. Pozor, to vůbec neznamená nudné! ;-)

Jejich účelem bude naučit se přemýšlet o politice. Budeme si společně klást otázky, nabízet odpovědi a argumenty, tak abychom se připravili na to, co přijde: debaty o konkrétních problémech především letovické, ale i jihomoravské a možná dokonce celostátní politiky. Cílem prvních 4 debat tedy bude “nabrousit si mysl”.

Zdá se vám z tohoto popisu, že tyto debaty jsou vhodné jen pro politiky? Ale vůbec ne. Naopak. Ještě více jsou vhodné pro obyčejné občany, neboť jim pomůžou například s otázkou, kterou jako politolog slýchávám často: “Koho mám teda volit?” Cíl těchto debat je pomoci nám ujasnit si, kde v politice stojíme, na co klademe důraz a proč. Přijďte se bavit o volbách, o tom jak dobrá i špatná je demokracie, či o tom, jak důležitý je náš hlas ve volbách a co může změnit.

Zde je seznam nadcházejících témat:

1. demokracie a republikanismus
2. svoboda
3. rovnost
4. leadership / vedení

Jde zatím o obecné okruhy, konkrétní názvy debat a probíraná témata se dozvíte vždy s předstihem v pozvánce.

Příští debata se uskuteční 4.9. od 18:45 v hotelu Dermot. Jste srdečně zváni!

Jaká má politika být?

Když vloni profesor Fiala kandidoval do Poslanecké sněmovny, zvolil jako hlavní heslo své kampaně “Politika, jaká má být”. Navázal tak na svou knihu Politika, jaká nemá být, ve které se věnuje mnoha problémům, kterým politika nejen v Česku čelí.

Odpověď, kterou Petr Fiala na otázku “A jaká tedy má politika být?” nabídl, byla dobrá, na můj vkus však poměrně úzká. Není se čemu divit, coby konzervativec, popsal především pravicovou politiku. Já bych v tomto článku rád nabídl odpověď širší, obecnou. A jaká že tedy má politika být?

Politika musí být především lidská, v jejím středu musí stát konkrétní člověk. Nenechte se však zmást, nemá být pro lidi, tedy taková, že politik bude plnit lidu, co mu na očích vidí. Zde totiž hrozí jedno obrovské nebezpečí, totiž že politika bude vládou čísel, skrze čísla a pro čísla, nikoli vládou lidu, skrze lid a pro lid, jak prohlásil Abraham Lincoln ve slavném Gettysburském projevu. Hrozí totiž nebezpečí, že cílem politiky nebude dobro konkrétního člověka, ale statistika. Vyvážený rozpočet města či státu přece není důležitý proto, že černá čísla lépe vypadají, ani proto, že stát bude platit menší úroky. Vyvážený rozpočet je důležitý proto, že pokud bude město či stát žít na dluh, budu to já a pak i moje děti, kdo ten dluh bude muset splatit. Třeba skrze vyšší daně.

Tímto se dostáváme k jádru věci. Politika je pro mě důležitá, protože má důsledek pro můj každodenní život. V politice se rozhoduje o tom, kolik mě bude stát mléko či nafta. Ale nejde jen o peníze. V politice se rozhoduje o tom, jaká bude škola, do níž budou chodit moje děti. A rozhoduje se v ní i o tom, jaká péče mi bude poskytnuta v nemocnici. Proto se musím v politice angažovat.

Co to ale znamená, angažovat se? Znamená to, že mám kandidovat? Že musím číst několikery noviny a vědět o všem co se děje? Ne. Angažovat se v politice může znamenat napsání e-mailu zastupiteli města a v něm mu sdělit, že si myslím, že poplatek za svoz odpadu by měl být nižší. Třeba proto, že jsem rodič 4 dětí a částka, kterou musím platit, je tak poměrně vysoká. Zvláště pak v době, kdy děti odejdou na vysokou. Angažovat znamená diskutovat, ptát se, požadovat vysvětlení.

Jedna z nejjednodušších definic politiky říká, že je bojem o moc. Pro takový boj je nesmírně důležitá existence plurality názorů, které se střetávají. Čím méně lidí se tohoto střetu účastní, tím menší je konkurence a tedy i nároky na úspěch. Může se tak snadno stát, že se prosadí politik, který je nekompetentní a neschopný. Prosadí si svou jen proto, že neměl soupeře. Následkem je špatná vláda, ve státě i na radnici.

Pokud ale neexistuje soutěž mnoha názorů a myšlenek, pokud se boje o moc aktivně účastní jen pár lidí, hrozí nám ještě něco mnohem horšího. Hrozí nám, že se k moci dostanou ti, kteří o ni usilují jen pro svůj osobní prospěch. Chtějí získat moc jen kvůli prestiži, nebo bohatství. Pokud se občané nezapojují do politiky, vytváří pro takové prospěcháře – kmotry, chcete-li – přímo úžasné podmínky. Nemusí totiž vynaložit téměř žádné úsilí proto, aby dosáhli svého.

Jaká má tedy politika být? Politika má být diskusí, soubojem mnoha různých pohledů na společnost a myšlenek; soutěží, které se účastní mnoho “závodníků”; soutěží, ve které je konkurence veliká, tak, aby zvítězil opravdu ten nejlepší.

A kdo by měl být vítězem nebo-li jaký má být dobrý politik? Dobrý politik má být tím, kdo přináší kvalitní a dobře promyšlená řešení pro konkrétní lidi. Politik má mít jasnou vizi lepší budoucnosti, pro kterou dokáže nadchnout mnoho konkrétních lidí. A proto se dobrý politik musí o lidi zajímat. Mluvit s nimi, diskutovat, ptát se jich. A proto, chceme-li aby politika byla lepší, musíme se i my začít bavit s politiky.

Spousta lidí v Česku nadává na to, jaké máme politiky. Odpověď, že jsme si je sami zvolili, ale neobstojí. Velkou část špatných politiků si většina z nás nezvolila. Jsem ale přesvědčen, že jsme jim uhnuli z cesty. Třeba tím, že jsme nešli k volbám a nevolili jsme někoho jiného.

Babiš politickou krizi neřeší, ale posiluje

Volby do evropského parlamentu, stejně jako mnohé volební průzkumy, ukazují, že podpora Andreje Babiše a hnutí ANO 2011 je stále vysoká. Andrej Babiš a jeho politické hnutí přitom neřeší jeden z hlavních problémů, kterým Česká republika trpí, naopak jej zvětšují. V Česku je již několik let politická krize, jejímž posledním projevem je pokles podpory klasických parlamentních stran a nárůst podpory projektů jako je ANO 2011 či Úsvit přímé demokracie. 

V jádru oné krize pak stojí nedůvěra a znechucení politikou jako takovou. A je to právě Andrej Babiš, který svým vystupováním tuto nedůvěru a znechucení jen přiživuje. Podívejte se na jeho Deník nepolitika. S jistou mírou nadsázky musím konstatovat, že ten název je “naprosto kouzelný”. Je totiž naprosto nepravdivý. Zaprvé, podíváte-li se na frekvenci, s jakou pan ministr píše, zjistíte, že jde spíše o občasník. Odstup mezi dvěma články může být i měsíc (12.5. a 12.6.). To je ale jen maličkost. Za druhé, skutečný problém je slovo nepolitika. Podle Wikipedie je politika “mnohoznačný pojem obvykle označující proces a metodu rozhodování určité skupiny lidí s pluralitními zájmy a názory.” Jinak a ještě jednodušeji řečeno, je politika souboj o moc. Ten se v demokratických státech odehrává prostřednictvím voleb. Kdo se účastní voleb, je politik, byť se liší od ostatních politiků sebevíc. Podle mého názoru tedy pan Babiš buď neví, co to politika je, nebo to ví, ale přesto nás klame. Do třetice i obsah “Deníku nepolitika” je ryze politický, čímž Babiš celou tuto šarádu jen korunuje.

Nejpravděpodobnější ale je, že Andrej Babiš moc dobře ví, co to je politika a že on je politik. Jeho opakovaná vyjádření, že není politikem, jsou pak jen dobře promyšleným marketingem. Z celospolečenského hlediska ale dosti krátkozrakým marketingem. Taková prohlášení totiž jen utvrzují každého Čecha v tom, že politika je opravdu opovrženíhodná činnost, kteréžto se účastní jen kmotři a další prospěcháři. Zkrátka Babiš utvrzuje společnost v tom, že politika je špína a tím jen posiluje antagonismus “my ctnostní občané” versus “oni zkorumpovaní politici”. Jenže jak trefně poznamenává Robin Ujfaluši v recenzi knihy Politika nezájmu: “Institucionální úpravy nestačí, musí jít ruku v ruce se vzděláváním k aktivnímu občanství – k postupnému uvědomování si, že my sami jsme ti, na které čekáme.” Problém totiž nejsou špatní politici, zlojedi, jak jim říká Karel Janeček. Tito politici a skutečnost, že mají přístup k moci, jsou jen důsledkem skutečného problému, kterým je právě nezájem občanů o veřejný prostor, ve kterém žijí.

Chceme-li žít v zemi s dobrou politickou kulturou, ve stabilní demokracii, v právním státě, v zemi, za kterou se nemusíme stydět, ale naopak na ni můžeme být hrdí, potřebujeme v prvé řadě demokraty. To ostatně věděl už Masaryk.

My sami jsme ti, na které čekáme

“Dokud budeme chápat politické angažmá jako a priori „špinavé“, dokud ho budeme chápat černobíle jako „my“ (ctnostní občané) versus „oni“ (zkorumpovaní politici), těžko počítat s podstatnou změnou. Institucionální úpravy nestačí, musí jít ruku v ruce se vzděláváním k aktivnímu občanství – k postupnému uvědomování si, že my sami jsme ti, na které čekáme.”

Robin Ujfaluši, doktorand politické filozofie na UK
Kam kráčíš Česko – recenze knihy Politika nezájmu v Respektu

Řídit, nebo vést?

Aneb politika, jaká má být versus Babišova antipolitika

Od posledních parlamentních voleb se v české politice neustále vrací téma politiky jako managementu. Nejzřetelněji toto téma vyjadřuje požadavek na odbornost. Ten je ale naprosto zcestný. Politik nemá v prvé řadě řídit, i když to musí také. Politik má v prvé řadě vést, tedy být lídrem.

Lídrem se ale rozhodně nestane člověk tím, že je umístěn na první místo kandidátní listiny. Naopak, na první místa by měli být umísťováni lídři. Jenže lídrů je poslední dobou jako šafránu.

Jak se pozná takový lídr? Především inspiruje lidi, umí je strhnout, zaujmout a motivovat k naplnění nějakého cíle. Proto potřebuje mít vizi. Tu dnes má ale jen málokterý politik. Snad každý umí přijít s opatřením. Zvednu platy učitelů. Zavedu pastelkovné. Postavím dálnici. Opatření jsou potřebná, ale musí k něčemu vést. Jde-li jen o soubor nahodilých slibů, je to špatně. Co potřebujeme, je vize, jasná představa o budoucnosti.

Jenže vizi nestačí jen mít, je nutné umět přesvědčit spoluobčany, tedy voliče, o její správnosti. Politik proto musí být dobrý řečník a musí umět dobře mluvit. Musí voličům umět vysvětlit, proč je jeho vize ta správná. Podle jazykovědce E. Lotka má správný projev splňovat 7 znaků: důležitost, obecnost, blízkost, nutnost, správnost, koherentnost a dvojice pokrokovost – trvalost. Přinejmenším některé znaky dobrého projevu musí naplňovat i dobrá vize. Měla by být především koherentní, pokroková a trvalá, navíc však i konkrétní. Dobrý politik je zkrátka ten, kdo má jasnou představu o budoucnosti a zná cestu k ní.

Nemám ale moc rád abstraktní vyjadřování, a proto bych vám chtěl ukázat, jak tato teorie vypadá v praxi. Úžasným příkladem je projev Mám sen bojovníka za práva černochů Martina L. Kinga. Jeho projev v menší či větší míře všech sedm znaků E. Lotka naplňuje. King nemluví “k nám afroameričanům”, ale k americkému národu jako celku. Nemluví o tom, jak si budou všichni rovni, ale říká: “Mám sen, že jednoho dne si budou synové bývalých otroků a synové bývalých otrokářů moci sednout společně k jednomu stolu na červených vršcích Georgie. Mám sen, že jednoho dne, dokonce i stát Mississippi, stát potící se v horku nespravedlnosti, potící se v horku útlaku, bude proměněn v oázu svobody a spravedlnosti.”

Pokud jste četli pozorně, všimli jste si, že King neříká nic o konkrétních opatřeních. Neříká nic o tom, jak a kde bude organizovat protesty, s jakými se setká kongresmany, kdy a jak bude státy unie žalovat u nejvyššího soudu. Všechno tohle již určitě dlouhou dobu se svými druhy plánoval a měl jasně rozvrženo. 

Ve svém projevu ale nechtěl lidem vysvětlit, jak dosáhnout spravedlnosti, nebyl odborníkem, který přináší odborná řešení. Martin L. King byl lídrem, skutečnou autoritou, nikoli pro pozici, kterou zastával, ale pro ideály a myšlenky, které prosazoval. Měl jasnou vizi budoucnosti, pro kterou byl schopen strhnout masy. Nepronesl projev Mám plán. On totiž nebyl odborník, ani manažer. Neměli bychom si plést politiky s úředníky. 

Nestojím o ministra školství, který sníží cenu maturit ze 155 milionů na 20, který zvedne platy učitelům o 15 % a zajistí tablety pro všechny základní školy. Takových už tu bylo. Chci ministra školství, který bude mít sen, že jednoho dne budou české střední školy opouštět hrdí, kriticky uvažující občané, kteří nebudou mít problém orientovat se ve světě. Ministra, který bude mít sen, že pedagogové se opět stanou uznávanými osobnostmi v rámci společnosti. Snižovat cenu maturit, zvyšovat platy a vše další bude také dělat. Ale ne pro to, aby opil voliče rohlíkem úspor, či uplatil učitele. Bude tak činit, aby uskutečnil svou vizi školství.

Nechci ani starostu, který opraví chodník v mé ulici a postaví nové kryté koupaliště. Opravy budou dělat všichni, chodníky nejsou levicové, ani pravicové. Chci starostu, který má sen, že jeho město bude baštou sportu pro přilehlé okolí, vyhlášené tenisovým turnajem a cyklistickými závody. Chci starostu, který má sen, že základní školy řízené městem budou vyučovat matematiku a cizí jazyky na takové úrovni, že studenti budou po přestupu na střední školy premianty.

Chci politiky, kteří mají sny, mají vize. Protože takoví nebudou pracovat na naší společné budoucnosti sami. Politici, kteří mají sny a vize budou inspirovat aktivní občany k tomu, aby se podíleli na naplňování společné vize budoucnosti. 

Jednoho lídra už znám. Petra Fialu. Ve své kampani jasně řekl, jaké vyznává hodnoty a principy. Ve svém kandidátském projevu na předsedu ODS pak představil jasnou vizi: 

“A jakou ODS vám tedy nabízím? ODS, jakou vám nabízím, bude znovu přinášet nová témata. Nebude stranou minulosti, bude odpovídat na nové výzvy a bude zárukou prosperity naší země. Nikdo jiný, žádná jiná politická síla nebude tolik věřit v kreativitu a odpovědnost jednotlivce, žádná jiná politická síla v této zemi nebude tak důsledně hájit lidskou svobodu a podmínky pro podnikání a tvořivost. Žádná jiná síla v této zemi se tak důsledně nebude stavět za zájmy českých občanů, jako my. ODS, jakou vám nabízím, bude vést českou pravici a bude jednou z nejvýznamnějších politických sil v zemi. Postaví se čelem k nebezpečí nových populistických hnutí a bude přesvědčivým a obávaným protipólem levicových stran. ODS jakou vám nabízím, bude mít dlouhodobě znovu důvěru pětiny voličů a bude atraktivní volbou pro další. ODS jakou vám nabízím, bude znovu silnou politickou stranou s aktivní a hrdou členskou základnou, bude symbolizovat jasné hodnoty, kontinuitu a budoucnost ČR.”

Nepadlo ani slovo o tom, jak to udělá. Nepochybuji o tom, že ví, jaké kroky jsou třeba a že je má dobře promyšleny (mluvil o nich jinde). Řekl nám ale to hlavní - kam chce jít. A každý, kdo má stejný cíl, rád půjde s ním a na cestě mu pomůže. 

Třeba zrovna já. Vyznávám stejné hodnoty a věřím vizi, kterou Petr Fiala představil. Proto je lídrem, kterého následuji, byť ne nekriticky. 

Na závěr jedno vysvětlení: jednotlivá opatření či kroky jsou velice důležité a je nutné je vykonávat dobře. Efektivní a dobře pracující management je zkrátka nezbytný. Pokud ale nevíte, o co usilujete, kam míříte, pak je jedno, co děláte a jak opatrně našlapujete. Cíle, který si nestanovíte, nedosáhnete.

Zapomeňme na Babišovy odborníky, hledejme a následujme skutečné lídry. A co je nejtěžší, staňme se lídry.

Na závěr TED talk Simona Sinka: Jak velcí vůdci inspirují k akci

Pro zájemce nabízím k nahlédnutí seminární práci, ve které hodnotím projev Martina L. Kinga.

Osvobození od svobody

“Moc nabízí takříkajíc “osvobození od svobody” – přináší zproštění zodpovědnosti za výběr, která je často až příliš riskantní ve srovnání s tím, co může přinést. Právě proto, že může utlačovat a být v útlaku účinná, lze moc považovat za záruku pravidelnosti a vnímat ji jako řád a jistotu.”

BAUMAN, Zygmunt. Svoboda. Vyd. 1. Praha: Argo, 2003, 126 s. ISBN 80-7203-432-4. (s. 68)

Izolace a bezmoc

“Často bylo zaznamenáno, že teror může absolutně vládnout pouze nad lidmi, kteří jsou vzájemně izolováni, a že proto jedním z prvořadých zájmů všech tyranských vlád je takovou izolaci vyvolat. Izolace může být začátkem teroru; je pro něj určitě nejúrodnější půdou; a vždy je jeho výsledkem. Tato izolace je jaksi pretotalitní; její charakteristickou známkou je bezmocnost úměrná tomu, že moc vždy vychází od lidí, kteří jednají společně, “jednají v dohodě” (Burke); izolovaní lidé jsou apriori bezmocní. … To, co nazýváme izolací v oblasti politické, se nazývá osamělostí v oblasti společenského styku. Izolovanost a osamělost nejsou totéž. Mohu být v izolaci – to jest v situaci, kdy nemohu jednat, protože tu není nikdo, kdo by jednal se mnou –, aniž bych byla osamělá; a mohu být osamělá – to jest v situaci, kdy se já osobně cítím opuštěná vším lidským společenstvím –, aniž jsem izolovaná.”

ARENDT, Hannah. Původ totalitarismu I-III. 1. vyd. Praha: Oikoymenh, 1996, 679 s. ISBN 80-86005-13-5. s. 639-640