Řídit, nebo vést?

Aneb politika, jaká má být versus Babišova antipolitika

Od posledních parlamentních voleb se v české politice neustále vrací téma politiky jako managementu. Nejzřetelněji toto téma vyjadřuje požadavek na odbornost. Ten je ale naprosto zcestný. Politik nemá v prvé řadě řídit, i když to musí také. Politik má v prvé řadě vést, tedy být lídrem.

Lídrem se ale rozhodně nestane člověk tím, že je umístěn na první místo kandidátní listiny. Naopak, na první místa by měli být umísťováni lídři. Jenže lídrů je poslední dobou jako šafránu.

Jak se pozná takový lídr? Především inspiruje lidi, umí je strhnout, zaujmout a motivovat k naplnění nějakého cíle. Proto potřebuje mít vizi. Tu dnes má ale jen málokterý politik. Snad každý umí přijít s opatřením. Zvednu platy učitelů. Zavedu pastelkovné. Postavím dálnici. Opatření jsou potřebná, ale musí k něčemu vést. Jde-li jen o soubor nahodilých slibů, je to špatně. Co potřebujeme, je vize, jasná představa o budoucnosti.

Jenže vizi nestačí jen mít, je nutné umět přesvědčit spoluobčany, tedy voliče, o její správnosti. Politik proto musí být dobrý řečník a musí umět dobře mluvit. Musí voličům umět vysvětlit, proč je jeho vize ta správná. Podle jazykovědce E. Lotka má správný projev splňovat 7 znaků: důležitost, obecnost, blízkost, nutnost, správnost, koherentnost a dvojice pokrokovost – trvalost. Přinejmenším některé znaky dobrého projevu musí naplňovat i dobrá vize. Měla by být především koherentní, pokroková a trvalá, navíc však i konkrétní. Dobrý politik je zkrátka ten, kdo má jasnou představu o budoucnosti a zná cestu k ní.

Nemám ale moc rád abstraktní vyjadřování, a proto bych vám chtěl ukázat, jak tato teorie vypadá v praxi. Úžasným příkladem je projev Mám sen bojovníka za práva černochů Martina L. Kinga. Jeho projev v menší či větší míře všech sedm znaků E. Lotka naplňuje. King nemluví “k nám afroameričanům”, ale k americkému národu jako celku. Nemluví o tom, jak si budou všichni rovni, ale říká: “Mám sen, že jednoho dne si budou synové bývalých otroků a synové bývalých otrokářů moci sednout společně k jednomu stolu na červených vršcích Georgie. Mám sen, že jednoho dne, dokonce i stát Mississippi, stát potící se v horku nespravedlnosti, potící se v horku útlaku, bude proměněn v oázu svobody a spravedlnosti.”

Pokud jste četli pozorně, všimli jste si, že King neříká nic o konkrétních opatřeních. Neříká nic o tom, jak a kde bude organizovat protesty, s jakými se setká kongresmany, kdy a jak bude státy unie žalovat u nejvyššího soudu. Všechno tohle již určitě dlouhou dobu se svými druhy plánoval a měl jasně rozvrženo. 

Ve svém projevu ale nechtěl lidem vysvětlit, jak dosáhnout spravedlnosti, nebyl odborníkem, který přináší odborná řešení. Martin L. King byl lídrem, skutečnou autoritou, nikoli pro pozici, kterou zastával, ale pro ideály a myšlenky, které prosazoval. Měl jasnou vizi budoucnosti, pro kterou byl schopen strhnout masy. Nepronesl projev Mám plán. On totiž nebyl odborník, ani manažer. Neměli bychom si plést politiky s úředníky. 

Nestojím o ministra školství, který sníží cenu maturit ze 155 milionů na 20, který zvedne platy učitelům o 15 % a zajistí tablety pro všechny základní školy. Takových už tu bylo. Chci ministra školství, který bude mít sen, že jednoho dne budou české střední školy opouštět hrdí, kriticky uvažující občané, kteří nebudou mít problém orientovat se ve světě. Ministra, který bude mít sen, že pedagogové se opět stanou uznávanými osobnostmi v rámci společnosti. Snižovat cenu maturit, zvyšovat platy a vše další bude také dělat. Ale ne pro to, aby opil voliče rohlíkem úspor, či uplatil učitele. Bude tak činit, aby uskutečnil svou vizi školství.

Nechci ani starostu, který opraví chodník v mé ulici a postaví nové kryté koupaliště. Opravy budou dělat všichni, chodníky nejsou levicové, ani pravicové. Chci starostu, který má sen, že jeho město bude baštou sportu pro přilehlé okolí, vyhlášené tenisovým turnajem a cyklistickými závody. Chci starostu, který má sen, že základní školy řízené městem budou vyučovat matematiku a cizí jazyky na takové úrovni, že studenti budou po přestupu na střední školy premianty.

Chci politiky, kteří mají sny, mají vize. Protože takoví nebudou pracovat na naší společné budoucnosti sami. Politici, kteří mají sny a vize budou inspirovat aktivní občany k tomu, aby se podíleli na naplňování společné vize budoucnosti. 

Jednoho lídra už znám. Petra Fialu. Ve své kampani jasně řekl, jaké vyznává hodnoty a principy. Ve svém kandidátském projevu na předsedu ODS pak představil jasnou vizi: 

“A jakou ODS vám tedy nabízím? ODS, jakou vám nabízím, bude znovu přinášet nová témata. Nebude stranou minulosti, bude odpovídat na nové výzvy a bude zárukou prosperity naší země. Nikdo jiný, žádná jiná politická síla nebude tolik věřit v kreativitu a odpovědnost jednotlivce, žádná jiná politická síla v této zemi nebude tak důsledně hájit lidskou svobodu a podmínky pro podnikání a tvořivost. Žádná jiná síla v této zemi se tak důsledně nebude stavět za zájmy českých občanů, jako my. ODS, jakou vám nabízím, bude vést českou pravici a bude jednou z nejvýznamnějších politických sil v zemi. Postaví se čelem k nebezpečí nových populistických hnutí a bude přesvědčivým a obávaným protipólem levicových stran. ODS jakou vám nabízím, bude mít dlouhodobě znovu důvěru pětiny voličů a bude atraktivní volbou pro další. ODS jakou vám nabízím, bude znovu silnou politickou stranou s aktivní a hrdou členskou základnou, bude symbolizovat jasné hodnoty, kontinuitu a budoucnost ČR.”

Nepadlo ani slovo o tom, jak to udělá. Nepochybuji o tom, že ví, jaké kroky jsou třeba a že je má dobře promyšleny (mluvil o nich jinde). Řekl nám ale to hlavní - kam chce jít. A každý, kdo má stejný cíl, rád půjde s ním a na cestě mu pomůže. 

Třeba zrovna já. Vyznávám stejné hodnoty a věřím vizi, kterou Petr Fiala představil. Proto je lídrem, kterého následuji, byť ne nekriticky. 

Na závěr jedno vysvětlení: jednotlivá opatření či kroky jsou velice důležité a je nutné je vykonávat dobře. Efektivní a dobře pracující management je zkrátka nezbytný. Pokud ale nevíte, o co usilujete, kam míříte, pak je jedno, co děláte a jak opatrně našlapujete. Cíle, který si nestanovíte, nedosáhnete.

Zapomeňme na Babišovy odborníky, hledejme a následujme skutečné lídry. A co je nejtěžší, staňme se lídry.

Na závěr TED talk Simona Sinka: Jak velcí vůdci inspirují k akci

Pro zájemce nabízím k nahlédnutí seminární práci, ve které hodnotím projev Martina L. Kinga.

Osvobození od svobody

“Moc nabízí takříkajíc “osvobození od svobody” – přináší zproštění zodpovědnosti za výběr, která je často až příliš riskantní ve srovnání s tím, co může přinést. Právě proto, že může utlačovat a být v útlaku účinná, lze moc považovat za záruku pravidelnosti a vnímat ji jako řád a jistotu.”

BAUMAN, Zygmunt. Svoboda. Vyd. 1. Praha: Argo, 2003, 126 s. ISBN 80-7203-432-4. (s. 68)

Izolace a bezmoc

“Často bylo zaznamenáno, že teror může absolutně vládnout pouze nad lidmi, kteří jsou vzájemně izolováni, a že proto jedním z prvořadých zájmů všech tyranských vlád je takovou izolaci vyvolat. Izolace může být začátkem teroru; je pro něj určitě nejúrodnější půdou; a vždy je jeho výsledkem. Tato izolace je jaksi pretotalitní; její charakteristickou známkou je bezmocnost úměrná tomu, že moc vždy vychází od lidí, kteří jednají společně, “jednají v dohodě” (Burke); izolovaní lidé jsou apriori bezmocní. … To, co nazýváme izolací v oblasti politické, se nazývá osamělostí v oblasti společenského styku. Izolovanost a osamělost nejsou totéž. Mohu být v izolaci – to jest v situaci, kdy nemohu jednat, protože tu není nikdo, kdo by jednal se mnou –, aniž bych byla osamělá; a mohu být osamělá – to jest v situaci, kdy se já osobně cítím opuštěná vším lidským společenstvím –, aniž jsem izolovaná.”

ARENDT, Hannah. Původ totalitarismu I-III. 1. vyd. Praha: Oikoymenh, 1996, 679 s. ISBN 80-86005-13-5. s. 639-640

Pojďme diskutovat!

“Demokracie znamená diskusi,” praví dobře známý citát Tomáše G. Masaryka. Demokracii v Česku už máme téměř 25 let, s její kvalitou ale nejsme moc spokojeni. Může být na vině právě to, že málo diskutujeme? Co ale znamená diskutovat v rámci demokracie a jak na to?

 

Druhou z těchto otázek adresuje ve své TED talk Zapomenuté umění demokratické debaty americký politický filozof Michael Sandel. Já se, ještě než se pustím do hlavního tématu tohoto příspěvku, pokusím zodpovědět tu první. Co to znamená, či lépe, co obnáší demokratická diskuse. Předně je třeba odlišit diskusi o politických tématech od diskuse ideologické. Obě dvě mohou být přínosné, ale sledují jiné cíle. 

Diskuse ideologická zpravidla skončí tím, že se strany neshodnou a ani jedna z nich nepřesvědčí tu druhou o správnosti svých tvrzeních. Liberál prostě konzervativce nepřesvědčí o správnosti jeho pohledu na svět. Oba kladou důrazy na různé věci, hledí na ně z odlišných pozic. Proto se neshodnou. Diskuse tak pro ně může mít dva přínosy, a tedy i cíle:

1. při argumentaci si vyjasní své pozice, svůj vlastní pohled na ideologii, kterou preferují, zkrátka diskuse je přiměje přemýšlet o hodnotách a principech, kterým dávají přednost a umožní jim ujasnit si, proč tomu tak je,
2. uvědomí si, že na světe jsou i lidé, kteří na jednu a tutéž věc nahlíží naprosto jinou optikou.

Jde podle vás o filozofování? Ale kde že, taková diskuse může začít i reklamou od Coca-Coly a otázkou, zda je taková reklama dobrá či ne. 

Druhý typ diskuse jsem nazval diskusí politickou. Taková diskuse se dotýká více praktických věcí. Jednoduchý příklad: město má přebytek 10 milionů korun z loňského roku. Otázka zní co s nimi? Investovat do cenných papírů a “nechat je vydělávat”? Utratit je? A za co? Opravit ulice, koupit novou techniku pro technické služby, nebo rozdat aktivním občanům ve spolcích a pod. skrze granty? Diskuse, v jejímž rámci se hledají odpovědi na tyto otázky, je diskusí politickou.*)

Aby oba typy diskusí k něčemu byly, je nezbytné, aby nějak vypadaly, aby si držely nějaký standard. Jaký? Nejsnazší je říct, čemu se v diskusi vyhnout. Přehledně to sepsal Martin Malý na svém blogu. Zmiňuje zde třeba i Dvanáctero figur zápasu perem Karla Čapka z knihy Marsyas. 

Demokratické diskuse s sebou ale nesou jeden problém. A tím jdou náklady – břemena, které musí jejich účastník nést. Přesněji jde o dvě břemena: jedno intelektuální a jedno praktické. Intelektuální spočívá v tom, že nemohu jen plácat, co mě napadne, ale musím uvažovat, usilovně přemýšlet a ujasňovat si své postoje, názory a argumenty. Toto břemeno je ale dle mého překvapivě to menší. Druhé, praktické břemeno, představují reálné náklady na to, aby se diskuse mohla vůbec uskutečnit. Občané se musí sejít, aby mohli diskutovat. Diskuse tedy stojí čas, ale i např. dopravu. Může jít jen o čas (než dojdu do sálu, kde diskuse probíhá), ale může jít navíc i o reálné náklady v podobě jízdného za MHD či benzín. S časem je ke všemu ještě ta potíž, že často nejde jen o obětování hodiny času na diskusi, ale ke slovu se hlásí tzv. náklady obětované příležitosti – abych se mohl diskuse účastnit, musím se něčeho vzdát: sportu, času stráveného s rodinou, učení, … 

Diskuse proto mezi běžnými občany v naší demokracii příliš nevzkvétá, pomineme-li debaty nad pivem, jejichž označení za demokratickou diskusi by bylo možné považovat za odvážné. Existují tu sice projekty jako Masarykovy debaty, ty jsou ale zatíženy oběma výše zmíněnými břemeny. Navíc jsou limitovány kapacitou sálů a tím, že se pořádají jen v Brně a Praze. 

Aby demokratické diskuse byly skutečně přínosné, musí se jich účastnit více občanů, ne všichni, ale více. Ostatně takové diskuse mohou přispět k formulování veřejného zájmu na obecní, krajské i celostátní úrovni. A veřejný zájem pak bude opět moci zaujmout veřejný prostor, který kvůli jeho absentování vyplnily zájmy privátní, zájmy kmotrů a lobbistů. 

Žijeme v době internetu, díky čemuž máme po ruce spoustu nástrojů, jak náklady na účast v diskusi redukovat. Je přeci velký rozdíl, zda rozhodnutí zapojit se do diskuse znamená hodinovou cestu autem a pak dvě hodiny sezení v sále, nebo naopak 20 minut u počítače, kdy si přečtu pár nejzajímavějších příspěvků a sám jeden napíši. Internet nám tak dává do rukou nástroje, které nám umožňují provozovat demokratické diskuse. Je však nutné je používat uvážlivě. Facebook, Twitter, Google+, či různá diskusní fóra utvářejí prostor pro diskuse. A ne všechny diskuse na internetu musí nezbytně dopadnout jako “diskuse” na serverech jakou jsou Novinky.cz či iDnes.cz. 

Představte si například komunitu na Facebooku, kterou založí menší město (jedno, zda radnice, či občané), k tomu, aby diskutovali o tom, co se v jejich městě děje. Může tak vzniknout komunita třeba 500 angažovaných občanů, kteří se budou informovat o jednáních zastupitelstva, budou diskutovat, kam investovat ušetřené peníze, a pod. 

Žijeme v 21. století, věku internetu, ve svobodné společnosti. Měli bychom začít alespoň částečné využívat možnosti, které se nám nabízejí. A musíme to být my, já a ty, kdo začne. Nemůžeme čekat na ostatní. Tak se nikdy nedočkáme. 

Já jdu do toho. Během letošního léta plánuji uspořádat sérii debat s občany Letovic o politice. Co ty? Přidáš se? Stačí přijít! (A nebo alespoň napsat komentář, mail …)

Nevěřím totiž, že jediným východiskem z politické krize v Česku, je přestěhovat se do ciziny. Věřím, že řešením jsme my. My všichni a naše společné angažmá.

Jedině když se budeme společně angažovat, budeme žít v zemi, za kterou se nebudou stydět ani naše děti. A ano, jen tehdy, a ne jindy, bude líp.

*) Jen tak na okraj: oba typy diskuse, politická i ideologická, jsou jen jakési ideální typy, které v reálném světě v čisté formě nenalezneme. Svým způsobem jde o dvě roviny diskusí o politice. Jedna ale zpravidla převládá. Například, i když se bavím o politice prakticky, moje postoje budou vycházet z mého ideologického postavení. Oba typy diskusí jsou proto vnitřně provázané a jsou spolu neoddělitelně spjaté.

Země Lhostejnost III.

Co zaséváme, to sklízíme

Představte si, že jste členy zahrádkářské kolonie. Zahrádkáři se o své zahrádky nestarají, a tak jsou zarostlé, plné kopřiv a plevele. Pohyb po kolonii je proto nesnadný a vůbec kolonie vypadá nehezky. Proto využijete možnosti a zúčastníte se voleb předsedy kolonie. Váš favorit vyhraje, jednou se vysekají přijezdové cesty, zprovozní se studny. Pak do kolonie ale opět přestanete chodit. Slýcháte o tom, že předseda tajně pěstuje marihuanu za vysokými kopřivami a prodává ji školákům ve městě. A to se vám nelíbí. Nejen, že kolonii nedal do pořádku, ale ještě si díky ní vydělává na vašich dětech a pro svůj osobní prospěch. Jak jen mohl? Počkáte na další volby a naleznete si jiného favorita, kterého zvolíte za předsedu kolonie. I on vyseká trávu v okolí příjezdových cest, i on zprovozní studny, dokonce k nim ze společného fondu nakoupí nová čerpadla. Ale zahrádkáři se o své zahrádky stále nestarají, stále jim jsou lhostejné. Do kolonie nikdo kromě předsedy a jeho pár známých nechodí. Pak zjistíte, že veškeré společné zařízení bylo rozkradeno. Vše pod patronátem vámi zvoleného předsedy. A tak čekáte na další volby. Ale ani ty nic nezmění. I další předseda časem zjistí, že do kolonie nikdo nechodí, a tak si v ní může dělat, co se mu zlíbí. 

Zahrádkářská kolonie reprezentuje politiku. A její předseda politiky a strany. Chceme-li, aby byla kolonie dobrým místem pro život, musíme se o ni my, zahrádkáři, starat. My musíme vytrhat plevel, my musíme udržovat příjezdové cesty, my musíme kontrolovat předsedu, jak hospodaří s naším fondem. Nestačí jen zasít, musíme zalévat, hnojit, okopávat. Jinak se ovoce nedočkáme. Zahrada, na kterou vkročíme jednou za 4 roky plody neponese.

Očekáváme-li od politiky ovoce, musíme do ní investovat náš čas, naši práci, naši energii, sebe. Politika nebude jiná, nebudeme-li se o ni starat. Politika je totiž bezesporu jednou z oblastí života, ve které platí princip “Co zaseješ, to sklidíš.” Zaséváme-li lhostejnost, sklidíme její hořké plody. 

A víc než cokoli jiného nám nesmí být lhostejná naše budoucnost. Musíme se o ni zajímat už jen proto, že v ní strávíme zbytek života, jak praví citát Charlieho Chaplina.

Proč tato metafora? Věřím, že na konkrétním příkladu si vše lépe představíme a uvědomíme, něž když používáme jen abstraktní pojmy.

Tyto mé názory inspiroval profesor Petr Fiala.

Sérii Země Lhostejnost jsem původně publikoval jako příspěvky na sociální síti Google plus loni v září.

Země Lhostejnost II.

Ptát se "Koho volit?" nestačí

Blíží se předčasné volby, a tak coby student politologie opět slýchávám otázku: “Jakube, koho mám volit?” S tím, jak rozhovor pokračuje, se většinou dovídám, že motivy dotazu jsou většinou obdobné. O politiku se nezajímám, nemám na to čas, ale chci jít volit. A ty mi poraď koho, když to studuješ. Může se zdát, že mě tato otázka štve, ale není tomu tak, jsem rád, že se ptají, znamená to, že ještě úplně nerezignovali.

Z pohledu tazatelů se může zdát, že si zachovávají svoji občanskou ctnost, že jsou dobrými občany, kteří využívají své právo. Může se zdát, že když volí, tak se do politiky zapojují, že na ni ještě nerezignovali úplně, že ještě věří a usilují o nápravu.

Jenže, o volby nejde. Volby samotné nic nevyřeší, a spasitel – v podobě spásné strany, od které Češi čekají, že vyřeší krizi, že napraví politiku – opět nepřijde. A tak se národ opět zklame, a opět pár voličů ubude – rezignuje. Volby představují jen malou součást toho, co nazýváme demokratickou politikou.

Pojďme si tedy vysvětlit, co je to politika. Podle wikipedie je politika proces a metoda rozhodování určité skupiny lidí s pluralitními zájmy a názory. Já si však definuji politiku šířeji. Pro mě je politika něco, co se objevuje, když se setkají dva a více lidí. Jakmile se totiž objeví dva lidé, má smysl se ptát: Kdo rozhoduje a jak? Jsou si rovni, nebo je někdo z nich nadřízen a proč, na jakém základě? A přesně tohle je politika. A proto bychom se o ni měli všichni zajímat – protože žijeme s ostatními lidmi.

Slovo politika během posledních let v Česku získalo velice negativní konotaci. O to těžší bude přesvědčit lidi, aby se o politiku začali aktivně zajímat. Je to však nezbytné, chceme-li žít s ostatními lidmi. Někdo rozhodovat musí, někdo musí být ve vedení. O tom není pochyb. Otázkou je, kdo a jak se do vedení dostane, jak ho budeme kontrolovat, jaké bude mí pravomoci a kam nás povede. Na většinu těchto otázek odpovídá Ústava ČR. Na tu poslední by však měli odpovídat politici, ale nejen oni. Odpověď na otázku: Kam chceme jít? bychom měli znát všichni. Měli bychom vědět, jestli je pro nás důležitější jednotlivec, či společnost, jestli je naší prioritou vzdělávání, nebo důchody, jestli chceme dálnici, nebo železnici pro rychlovlak. Tyhle věci se politickou hantýrkou nazývají veřejný zájem. Veřejný zájem je něco, co si veřejnost přeje uskutečnit, něco, po čem lidé touží. Takový veřejný zájem ale není kdejaké zbožné přání. Veřejný zájem je takové přání, které je vyargumentované, podložené – dotčená část veřejnosti zkrátka musí vědět, proč danou věc chce a musí ji umět obhájit v očích ostatních spoluobčanů. Kde se ale takový veřejný zájem bere, kdo ho formuluje a prosazuje?

Politická strana, zní odpověď. Politická strana je uskupení lidí, kteří mají podobné politické smýšlení, tedy lidí, kteří vycházejí ze stejných či alespoň podobných předpokladů. Například jsou lidé, kteří věří, že stát by se měl o člověka postarat “od kolébky do hrobu”. Tito lidé vytvoří stranu, v jejímž rámci si řeknou, co je podle nich veřejný zájem – aby stát zřídil a spravoval jesle, mateřské, základní, střední a vysoké školy a systém podpory v nezaměstnanosti a penzí. Tato strana se pak snaží veřejnost přesvědčit, že tohle je ten zájem, o který by mělo celé společenství – občané státu – usilovat. Přesvědčí-li veřejnost, zvítězí ve volbách.

Aby tohle celé ale fungovalo, je nezbytné, aby se občané zajímali o politiku. Je nezbytné, aby jsme se my, občané ptali sami sebe, kde jsou naše priority – nízké daně, nebo štědrý sociální systém, a abychom vstupovali do stran, které jsou ve shodě s těmito odpověďmi. A v těchto stranách pak musíme formulovat naše zájmy, ne čistě osobní, ale naše zájmy coby občanů – coby obyvatel našich měst a naší země.

Imperativ je tu zcela nutný. Pokud se nám nelíbí, jak “politici” rozkrádají náš stát, musíme s tím něco dělat. Důvod, proč vítězí soukromé zájmy kmotrů je totiž prostý – občané se nepodílí na formulaci veřejných zájmů, a vzniká tak vakuum, které vyplňují zájmy partikulární (zájmy určité skupiny), často však ještě hůře – zájmy osobní.

Má-li ministr, třeba školství, rozhodnout, co udělá se 100 miliony korun, a není na něj vyvíjen jasný tlak skrze jeho stranu či veřejnost, aby je použil ke zvýšení platů učitelů, či třeba nákupu nových počítačů do škol, není divu, že za oněch 100 milionů koupí nepotřebný a předražený software od firmy svého kamaráda. Když totiž nikdo neví, že ministr rozhoduje o 100 milionech, protože se nikdo nezajímá, není divu, že ministr udělá, co sám uzná za vhodné. Příležitost přece dělá zloděje.

Ptát se koho volit proto není dobrá otázka. Otázka zní, co chci – v jakém chci žít městě a státě a hlavně: Co pro to udělám? Jsou totiž věci, které za nás nikdo jiný neudělá.

Sérii Země Lhostejnost jsem původně publikoval jako příspěvky na sociální síti Google plus loni v září.

Země Lhostejnost I.

Když dva dělají totéž, není to totéž

V této sérii bych se chtěl věnovat dvěma tématům: Zemi lhostejnosti a Politice nezájmu. Jde o dvě knihy, z nichž první je sbírkou článků Karla Kryla, které otiskly různé regionální deníky. Druhá kniha nese podtitul Česko a Západ v krizi a jejím autorem je Petr Drulák. Oba názvy mě poslední dobou nutí přemýšlet. Jsou totiž odpovědí na otázku Co je to ta blbá nálada, o které mluvil Havel?

Je tedy Česko zemí lhostejnosti s politikou nezájmu? A pokud ano, co s tím? Na tyto otázky se budu snažit odpovědět v této sérii.

Nedávno jsem byl se dvěma dobrými přáteli na čundru na jihu Moravy v oblasti Pálavy. Během tohoto výletu jsme navštívili několik restaurací, nejvíce mě však zaujaly první a druhá. Především tím, že leží na opačném pólu přístupu k věci (podnikání a životu). První restaurace se jmenovala Vinárna u Langerů. Šlo o pěkný sklep penzionu, který byl přetvořen do vinárny či restaurace. Přestože prostředí bylo hezké a víno výtečné, zážitek byl spíše hořký. Po příchodu do zpola obsazené restaurace jsme asi 15 minut čekali na příchod číšníka, který postával za barem. Když přišel, požádali jsme jej o nápojový lístek, který přinesl po dalších 15 minutách. První láhev vína tak byla na stole snad i více než 45 minut po našem příchodu! Obsluha navíc působila dojmem, že jde o čerstvého brigádníka, a ne číšníka v restauraci.

Druhý den jsme putovali přes Pálavu směrem k Mikulovu. V malé vesnici mezi kopci zvané Klentnice jsem se rozhodli spláchnout naši žízeň zlatavým mokem. Ale hospoda nikde. Až u rekonstruovaného kostelíku jsme si všimli vývěsky Kafe Fara. Po krátkém zaváhání jsme vykročili po žulových schodech a došli na zřejmě bývalý dvůr, nyní terasu italské kavárny. Ihned jsme byly osloveni vrchním, zda-li si přejeme usadit. Dvě minuty na to, co jsme se usadili, stála u nás číšnice s nápojovými lístky a ptala se, jaké je naše přání. Za další 3 minuty před námi stály 3 Plzně. Během našeho pobytu v kavárně jsme napočítali 6 číšníků ve slušivých stejnokrojích, kteří kmitali sem a tam. Pravdou je, že ona Plzeň stála 41 Kč, cena vysoká i na Brno. V tu chvíli jsme se cítili jako v jiné zemi.

A to je špatně. Je špatně, když platí pravidlo "Nejsme drazí, a tak si zákazníka všímat nemusíme". Je špatně, když nižší cena místo méně služeb či méně kvalitních služeb znamená špatné služby. Číšník má být pohotový a příjemný ve všech restauracích, ne jen v těch drahých.

Právě tyto dvě restaurace jsou příkladem, na kterém můžeme vidět jeden z českých nešvarů: Proč dělat věci správně, když je stačí udělat tak, aby se neřeklo? 

Jsem si vědom, že slovo správně je velmi vágní, a proto mi dovolte jej definovat - dělat věci správně znamená, dělat věci podle mého nejlepšího vědomí a svědomí. Znamená to aspirovat na dokonalost a nerezignovat na její nedosažitelnost. Protože když usilujete o dokonalost, dáváte tím najevo, že máte o danou věc zájem, že nejste lhostejní.

Sérii Země Lhostejnost jsem původně publikoval jako příspěvky na sociální síti Google plus loni v září.