Pojďme diskutovat!

“Demokracie znamená diskusi,” praví dobře známý citát Tomáše G. Masaryka. Demokracii v Česku už máme téměř 25 let, s její kvalitou ale nejsme moc spokojeni. Může být na vině právě to, že málo diskutujeme? Co ale znamená diskutovat v rámci demokracie a jak na to?

 

Druhou z těchto otázek adresuje ve své TED talk Zapomenuté umění demokratické debaty americký politický filozof Michael Sandel. Já se, ještě než se pustím do hlavního tématu tohoto příspěvku, pokusím zodpovědět tu první. Co to znamená, či lépe, co obnáší demokratická diskuse. Předně je třeba odlišit diskusi o politických tématech od diskuse ideologické. Obě dvě mohou být přínosné, ale sledují jiné cíle. 

Diskuse ideologická zpravidla skončí tím, že se strany neshodnou a ani jedna z nich nepřesvědčí tu druhou o správnosti svých tvrzeních. Liberál prostě konzervativce nepřesvědčí o správnosti jeho pohledu na svět. Oba kladou důrazy na různé věci, hledí na ně z odlišných pozic. Proto se neshodnou. Diskuse tak pro ně může mít dva přínosy, a tedy i cíle:

1. při argumentaci si vyjasní své pozice, svůj vlastní pohled na ideologii, kterou preferují, zkrátka diskuse je přiměje přemýšlet o hodnotách a principech, kterým dávají přednost a umožní jim ujasnit si, proč tomu tak je,
2. uvědomí si, že na světe jsou i lidé, kteří na jednu a tutéž věc nahlíží naprosto jinou optikou.

Jde podle vás o filozofování? Ale kde že, taková diskuse může začít i reklamou od Coca-Coly a otázkou, zda je taková reklama dobrá či ne. 

Druhý typ diskuse jsem nazval diskusí politickou. Taková diskuse se dotýká více praktických věcí. Jednoduchý příklad: město má přebytek 10 milionů korun z loňského roku. Otázka zní co s nimi? Investovat do cenných papírů a “nechat je vydělávat”? Utratit je? A za co? Opravit ulice, koupit novou techniku pro technické služby, nebo rozdat aktivním občanům ve spolcích a pod. skrze granty? Diskuse, v jejímž rámci se hledají odpovědi na tyto otázky, je diskusí politickou.*)

Aby oba typy diskusí k něčemu byly, je nezbytné, aby nějak vypadaly, aby si držely nějaký standard. Jaký? Nejsnazší je říct, čemu se v diskusi vyhnout. Přehledně to sepsal Martin Malý na svém blogu. Zmiňuje zde třeba i Dvanáctero figur zápasu perem Karla Čapka z knihy Marsyas. 

Demokratické diskuse s sebou ale nesou jeden problém. A tím jdou náklady – břemena, které musí jejich účastník nést. Přesněji jde o dvě břemena: jedno intelektuální a jedno praktické. Intelektuální spočívá v tom, že nemohu jen plácat, co mě napadne, ale musím uvažovat, usilovně přemýšlet a ujasňovat si své postoje, názory a argumenty. Toto břemeno je ale dle mého překvapivě to menší. Druhé, praktické břemeno, představují reálné náklady na to, aby se diskuse mohla vůbec uskutečnit. Občané se musí sejít, aby mohli diskutovat. Diskuse tedy stojí čas, ale i např. dopravu. Může jít jen o čas (než dojdu do sálu, kde diskuse probíhá), ale může jít navíc i o reálné náklady v podobě jízdného za MHD či benzín. S časem je ke všemu ještě ta potíž, že často nejde jen o obětování hodiny času na diskusi, ale ke slovu se hlásí tzv. náklady obětované příležitosti – abych se mohl diskuse účastnit, musím se něčeho vzdát: sportu, času stráveného s rodinou, učení, … 

Diskuse proto mezi běžnými občany v naší demokracii příliš nevzkvétá, pomineme-li debaty nad pivem, jejichž označení za demokratickou diskusi by bylo možné považovat za odvážné. Existují tu sice projekty jako Masarykovy debaty, ty jsou ale zatíženy oběma výše zmíněnými břemeny. Navíc jsou limitovány kapacitou sálů a tím, že se pořádají jen v Brně a Praze. 

Aby demokratické diskuse byly skutečně přínosné, musí se jich účastnit více občanů, ne všichni, ale více. Ostatně takové diskuse mohou přispět k formulování veřejného zájmu na obecní, krajské i celostátní úrovni. A veřejný zájem pak bude opět moci zaujmout veřejný prostor, který kvůli jeho absentování vyplnily zájmy privátní, zájmy kmotrů a lobbistů. 

Žijeme v době internetu, díky čemuž máme po ruce spoustu nástrojů, jak náklady na účast v diskusi redukovat. Je přeci velký rozdíl, zda rozhodnutí zapojit se do diskuse znamená hodinovou cestu autem a pak dvě hodiny sezení v sále, nebo naopak 20 minut u počítače, kdy si přečtu pár nejzajímavějších příspěvků a sám jeden napíši. Internet nám tak dává do rukou nástroje, které nám umožňují provozovat demokratické diskuse. Je však nutné je používat uvážlivě. Facebook, Twitter, Google+, či různá diskusní fóra utvářejí prostor pro diskuse. A ne všechny diskuse na internetu musí nezbytně dopadnout jako “diskuse” na serverech jakou jsou Novinky.cz či iDnes.cz. 

Představte si například komunitu na Facebooku, kterou založí menší město (jedno, zda radnice, či občané), k tomu, aby diskutovali o tom, co se v jejich městě děje. Může tak vzniknout komunita třeba 500 angažovaných občanů, kteří se budou informovat o jednáních zastupitelstva, budou diskutovat, kam investovat ušetřené peníze, a pod. 

Žijeme v 21. století, věku internetu, ve svobodné společnosti. Měli bychom začít alespoň částečné využívat možnosti, které se nám nabízejí. A musíme to být my, já a ty, kdo začne. Nemůžeme čekat na ostatní. Tak se nikdy nedočkáme. 

Já jdu do toho. Během letošního léta plánuji uspořádat sérii debat s občany Letovic o politice. Co ty? Přidáš se? Stačí přijít! (A nebo alespoň napsat komentář, mail …)

Nevěřím totiž, že jediným východiskem z politické krize v Česku, je přestěhovat se do ciziny. Věřím, že řešením jsme my. My všichni a naše společné angažmá.

Jedině když se budeme společně angažovat, budeme žít v zemi, za kterou se nebudou stydět ani naše děti. A ano, jen tehdy, a ne jindy, bude líp.

*) Jen tak na okraj: oba typy diskuse, politická i ideologická, jsou jen jakési ideální typy, které v reálném světě v čisté formě nenalezneme. Svým způsobem jde o dvě roviny diskusí o politice. Jedna ale zpravidla převládá. Například, i když se bavím o politice prakticky, moje postoje budou vycházet z mého ideologického postavení. Oba typy diskusí jsou proto vnitřně provázané a jsou spolu neoddělitelně spjaté.