Ptát se "Koho volit?" nestačí
Blíží se předčasné volby, a tak coby student politologie opět slýchávám otázku: “Jakube, koho mám volit?” S tím, jak rozhovor pokračuje, se většinou dovídám, že motivy dotazu jsou většinou obdobné. O politiku se nezajímám, nemám na to čas, ale chci jít volit. A ty mi poraď koho, když to studuješ. Může se zdát, že mě tato otázka štve, ale není tomu tak, jsem rád, že se ptají, znamená to, že ještě úplně nerezignovali.Z pohledu tazatelů se může zdát, že si zachovávají svoji občanskou ctnost, že jsou dobrými občany, kteří využívají své právo. Může se zdát, že když volí, tak se do politiky zapojují, že na ni ještě nerezignovali úplně, že ještě věří a usilují o nápravu.
Jenže, o volby nejde. Volby samotné nic nevyřeší, a spasitel – v podobě spásné strany, od které Češi čekají, že vyřeší krizi, že napraví politiku – opět nepřijde. A tak se národ opět zklame, a opět pár voličů ubude – rezignuje. Volby představují jen malou součást toho, co nazýváme demokratickou politikou.
Pojďme si tedy vysvětlit, co je to politika. Podle wikipedie je politika proces a metoda rozhodování určité skupiny lidí s pluralitními zájmy a názory. Já si však definuji politiku šířeji. Pro mě je politika něco, co se objevuje, když se setkají dva a více lidí. Jakmile se totiž objeví dva lidé, má smysl se ptát: Kdo rozhoduje a jak? Jsou si rovni, nebo je někdo z nich nadřízen a proč, na jakém základě? A přesně tohle je politika. A proto bychom se o ni měli všichni zajímat – protože žijeme s ostatními lidmi.
Slovo politika během posledních let v Česku získalo velice negativní konotaci. O to těžší bude přesvědčit lidi, aby se o politiku začali aktivně zajímat. Je to však nezbytné, chceme-li žít s ostatními lidmi. Někdo rozhodovat musí, někdo musí být ve vedení. O tom není pochyb. Otázkou je, kdo a jak se do vedení dostane, jak ho budeme kontrolovat, jaké bude mí pravomoci a kam nás povede. Na většinu těchto otázek odpovídá Ústava ČR. Na tu poslední by však měli odpovídat politici, ale nejen oni. Odpověď na otázku: Kam chceme jít? bychom měli znát všichni. Měli bychom vědět, jestli je pro nás důležitější jednotlivec, či společnost, jestli je naší prioritou vzdělávání, nebo důchody, jestli chceme dálnici, nebo železnici pro rychlovlak. Tyhle věci se politickou hantýrkou nazývají veřejný zájem. Veřejný zájem je něco, co si veřejnost přeje uskutečnit, něco, po čem lidé touží. Takový veřejný zájem ale není kdejaké zbožné přání. Veřejný zájem je takové přání, které je vyargumentované, podložené – dotčená část veřejnosti zkrátka musí vědět, proč danou věc chce a musí ji umět obhájit v očích ostatních spoluobčanů. Kde se ale takový veřejný zájem bere, kdo ho formuluje a prosazuje?
Politická strana, zní odpověď. Politická strana je uskupení lidí, kteří mají podobné politické smýšlení, tedy lidí, kteří vycházejí ze stejných či alespoň podobných předpokladů. Například jsou lidé, kteří věří, že stát by se měl o člověka postarat “od kolébky do hrobu”. Tito lidé vytvoří stranu, v jejímž rámci si řeknou, co je podle nich veřejný zájem – aby stát zřídil a spravoval jesle, mateřské, základní, střední a vysoké školy a systém podpory v nezaměstnanosti a penzí. Tato strana se pak snaží veřejnost přesvědčit, že tohle je ten zájem, o který by mělo celé společenství – občané státu – usilovat. Přesvědčí-li veřejnost, zvítězí ve volbách.
Aby tohle celé ale fungovalo, je nezbytné, aby se občané zajímali o politiku. Je nezbytné, aby jsme se my, občané ptali sami sebe, kde jsou naše priority – nízké daně, nebo štědrý sociální systém, a abychom vstupovali do stran, které jsou ve shodě s těmito odpověďmi. A v těchto stranách pak musíme formulovat naše zájmy, ne čistě osobní, ale naše zájmy coby občanů – coby obyvatel našich měst a naší země.
Imperativ je tu zcela nutný. Pokud se nám nelíbí, jak “politici” rozkrádají náš stát, musíme s tím něco dělat. Důvod, proč vítězí soukromé zájmy kmotrů je totiž prostý – občané se nepodílí na formulaci veřejných zájmů, a vzniká tak vakuum, které vyplňují zájmy partikulární (zájmy určité skupiny), často však ještě hůře – zájmy osobní.
Má-li ministr, třeba školství, rozhodnout, co udělá se 100 miliony korun, a není na něj vyvíjen jasný tlak skrze jeho stranu či veřejnost, aby je použil ke zvýšení platů učitelů, či třeba nákupu nových počítačů do škol, není divu, že za oněch 100 milionů koupí nepotřebný a předražený software od firmy svého kamaráda. Když totiž nikdo neví, že ministr rozhoduje o 100 milionech, protože se nikdo nezajímá, není divu, že ministr udělá, co sám uzná za vhodné. Příležitost přece dělá zloděje.
Ptát se koho volit proto není dobrá otázka. Otázka zní, co chci – v jakém chci žít městě a státě a hlavně: Co pro to udělám? Jsou totiž věci, které za nás nikdo jiný neudělá.
Sérii Země Lhostejnost jsem původně publikoval jako příspěvky na sociální síti Google plus loni v září.
Žádné komentáře:
Okomentovat