Je komunální politika nepolitická?

Teď před komunálními volbami se opět vrací jedna otázka: je komunální politika skutečnou politikou? Ačkoli by se to ze samotného názvu mohlo jevit jako samozřejmé, mnozí tvrdí, že není. Dovolím si proto citovat dvě pasáže z knihy Komunální politika od doc. PhDr. Stanislava Balíka, Ph.D., vedoucího katedry politologie FSS MU.

První citace je z úvodu kapitoly 10 Komunální politika nepolitická?

Zde je první z citací:

V odborném, politickém, ale především veřejném diskursu je totiž nadmíru pevně zakotvena představa o tzv. nepolitičnosti komunální politiky. Tento názor je podpírán celou řadou příkladů a hlasů samotných komunálních politiků typu: kanalizace není ani levicová, ani pravicová; chodníky staví a buduje pravice stejně jako levice. Nejčastějším argumentem přitom bývá poukaz na "odbornost", "techničnost" či "věcnost" problémů řešených na místní úrovni. Srov. např Ryšavý, 2006, 953-954)

Pokud bychom ovšem tento argumentační postoj dále rozvíjeli, dojdeme k nutnému závěru, že obecní samospráva, je-li záležitostí čistě technickou a ze své povahy apolitickou, vůbec nemusí být samosprávou. O způsobu výstavby inženýrských sítí mohou rozhodovat krajským úřadem či ministerstvem vnitra dosazovaní úředníci (třebas i s podmínkou místa bydliště obci), kteří budou plnit pokyny shora. Systém správy obce volenou politickou reprezentací pak jako zcela zbytečný odpadne.

Zřejmě však cítíme (a nemusíme ani být bezvýhradnými obhájci demokracie jako jediného správného způsobu správy věcí veřejných), že takový systém ideální není. Kde se tedy stala argumentační chyba? Odpověď je nasnadě – hned na začátku, při odmítnutí politického charakteru místní samosprávy. (strany 217-218)

A ještě jedna citace, tentokrát závěr kapitoly:

Na příkladu několika oblastí působnosti obcí jsme ukázali, že náhledy na komunální politiku jako na sféru výhradně nepolitickou, ale odbornou, příp. technickou, jsou mylné. Volby zastupitelů mezi solidaritou či odpovědností, respektem k soukromému majetku či preferencí pořádku, silnou či slabou obcí (státem atd. vycházejí vždy z jejich ideového ukotvení (byť třeba nevědomého).

Pokud bychom pak analyzovali personální zaštítění jednotlivých stran sporu, viděli bychom, že o přístupu k politickým problémům nerozhoduje vždy primárně příslušnost k určité kandidátní listině a že jednotliví zastupitelé nemusí být ve svém rozhodování vždy konzistentní. Nic to ale nemění na skutečnosti, že mnoho bodů obecní agendy nemá jednoduchý technický charakter, ale že se při jeho řešení reprezentanti obce opírají o rozdílné pojetí obce a jejích funkcí a o ideové politický základ svého uvažování. (strany 231-232)

Pokud vás citace zaujaly, doporučuji přečíst celou kapitolu. Knihu naleznete například v Moravské zemské knihovně v Brně nebo si ji můžete zakoupit jako e-book v Obchodu Play.

BALÍK, Stanislav. Komunální politika: obce, aktéři a cíle místní politiky. Vyd. 1. Praha: Grada, 2009, 250 s. ISBN 978-80-247-2908-4.

Štěstí lidu

19. července ve svém tweetu Petr Fiala doporučil knížečku Štěstí lidu od Charlese Murraye.
 

Doporučení k četbě – Murray: Štěstí lidu. O co rychleji přečtete (pár minut), o to déle nad tím přemýšlejte :-) https://t.co/bYhnaKmeRo
— Petr Fiala (@P_Fiala) July 19, 2014

Nemýlil se. Je skoro září, a já se k jádru tohoto textu neustále vracím. Proč, zeptáte se. Odpověď je skrytá už v názvu samotném: Štěstí lidu. A kdo by nechtěl být šťastný, právě v tom smyslu, o jakém Murray hovoří, o pocitu hluboké spokojenosti, takovém, když se ohlédnete, a jste hrdí na to, co jste dělali a kým jste byli.

Proto jsem se rozhodl pro vás jeden z vrcholů textu přeložit. Kvalitu překladu prosím omluvte, věřím ale, že to smysl textu pochopíte.

"Zaprvé, evropský model má jeden velký problém a to: vysává příliš mnoho života ze života. A toto tvrzení platí zrovna tak o životě údržbářů, dokonce mnohem více o údržbářích, jako i o životech ředitelů. 

Vycházím z tohoto předpokladu: lidský život může mít transcendentní význam, přičemž transcendenci lze definovat podle jednoho z velkých světových náboženství, nebo jedné z velkých sekulárních filozofií. Pokud je ale transcendence slovem příliš složitým, dovolte mi to říci ještě jinak: domnívám se, že všichni z vás souhlasí s tím, že fráze “dobře prožitý život” má význam. Od teď budu používat tuto frázi. 

A protože štěstí je slovo, které slýcháváme až příliš často, budu od teď raději používat fázi “hluboká spokojenost”. Mám namysli ty věci, za kterými když se zpětně jako staří ohlédneme, tak cítíme hrdost, že jsme takoví byli a že jsme právě toto udělali. A nebo naopak necítíme. 

Aby se nějaká lidská činnost stala zdrojem hluboké spokojenosti, musí splnit několik striktních podmínek. Musí to být něco významného (nedůležité věci nám nepřinesou hlubokou spokojenost). Musí vás to stát spoustu námahy (odtud klišé “nic, co stojí za to mít, není zadarmo”). A také musíte být zodpovědní za výsledek. 

V životě nenajdete mnoho činností, které uspokojí všechny tyto tři podmínky. Být dobrým rodičem. To podmínky splňuje. Dobré manželství. To podmínky splňuje. Být dobrým sousedem a přítelem těm, jejichž životní cesty se protly s tou vaší. To podmínky splňuje. A být v něčem opravdu dobrý, v něčem na co jste museli použít většinu svých schopností. To podmínky splňuje. Dovolte mi to říci formálně: ptáme-li se, co jsou instituce, skrze které lidé dosahují hluboké spokojenosti ve svých životech, odpověď zní, že jsou právě čtyři: rodina, komunita, povolání a víra. Dvě poznámky na vysvětlení: komunita může zahrnovat lidi, kteří jsou rozptýlení po světě. Povolání může zahrnovat koníčky či to, když máte zápal pro nějakou věc. 

Pro žádného jedince není nutné, aby užíval všech čtyř institucí a už vůbec bych nechtěl některé z nich vyzdvihovat na úkor jiných. Omezuji se na tvrzení, že tyhle jsou všechno, co máme. Věci v životě – základní události obklopující narození, smrt, výchovu dětí, naplnění osobního potenciálu, vypořádávání se s nepřízní osudu, intimní vztahy – zvládání života, takového jaký je, ve vší jeho bohatosti – to se odehrává v rámci těchto čtyř institucí. 

Viděno v tomto světle, cílem sociální politiky je zajistit, že tyto instituce jsou robustní a životaschopné. A právě to je špatně na evropském modelu. Ten to totiž nedělá. Naopak oslabuje každou jednu z nich."

Charles Murray: Štěstí lidu (originál textu v angličtině, v česky možno zakoupit na kosmas.cz)

Debaty o politice: Začínáme

14. srpna se uskutečnila první letovická debata o politice. Tehdy jsem plánoval, že půjde o první debatu, která započne novou tradici. A protože jsem byl spokojen, stejně jako byli podle ohlasů spokojeni účastníci, rozhodl jsem se pokračovat.

První debata pro mě byla jakýmsi testem: kolik lidí přijde, jak moc budou ochotní diskutovat, či jak by vůbec celá debata měla probíhat. Právě na základě těchto prvotních zkušeností jsem se rozhodl pro následující plán. Během několika měsíců pořádat  na hotelu Dermot vždy jednou za 3 až 4 týdny debatu. Následující 4 debaty budou teoretické a obecné. Pozor, to vůbec neznamená nudné! ;-)

Jejich účelem bude naučit se přemýšlet o politice. Budeme si společně klást otázky, nabízet odpovědi a argumenty, tak abychom se připravili na to, co přijde: debaty o konkrétních problémech především letovické, ale i jihomoravské a možná dokonce celostátní politiky. Cílem prvních 4 debat tedy bude “nabrousit si mysl”.

Zdá se vám z tohoto popisu, že tyto debaty jsou vhodné jen pro politiky? Ale vůbec ne. Naopak. Ještě více jsou vhodné pro obyčejné občany, neboť jim pomůžou například s otázkou, kterou jako politolog slýchávám často: “Koho mám teda volit?” Cíl těchto debat je pomoci nám ujasnit si, kde v politice stojíme, na co klademe důraz a proč. Přijďte se bavit o volbách, o tom jak dobrá i špatná je demokracie, či o tom, jak důležitý je náš hlas ve volbách a co může změnit.

Zde je seznam nadcházejících témat:

1. demokracie a republikanismus
2. svoboda
3. rovnost
4. leadership / vedení

Jde zatím o obecné okruhy, konkrétní názvy debat a probíraná témata se dozvíte vždy s předstihem v pozvánce.

Příští debata se uskuteční 4.9. od 18:45 v hotelu Dermot. Jste srdečně zváni!

Jaká má politika být?

Když vloni profesor Fiala kandidoval do Poslanecké sněmovny, zvolil jako hlavní heslo své kampaně “Politika, jaká má být”. Navázal tak na svou knihu Politika, jaká nemá být, ve které se věnuje mnoha problémům, kterým politika nejen v Česku čelí.

Odpověď, kterou Petr Fiala na otázku “A jaká tedy má politika být?” nabídl, byla dobrá, na můj vkus však poměrně úzká. Není se čemu divit, coby konzervativec, popsal především pravicovou politiku. Já bych v tomto článku rád nabídl odpověď širší, obecnou. A jaká že tedy má politika být?

Politika musí být především lidská, v jejím středu musí stát konkrétní člověk. Nenechte se však zmást, nemá být pro lidi, tedy taková, že politik bude plnit lidu, co mu na očích vidí. Zde totiž hrozí jedno obrovské nebezpečí, totiž že politika bude vládou čísel, skrze čísla a pro čísla, nikoli vládou lidu, skrze lid a pro lid, jak prohlásil Abraham Lincoln ve slavném Gettysburském projevu. Hrozí totiž nebezpečí, že cílem politiky nebude dobro konkrétního člověka, ale statistika. Vyvážený rozpočet města či státu přece není důležitý proto, že černá čísla lépe vypadají, ani proto, že stát bude platit menší úroky. Vyvážený rozpočet je důležitý proto, že pokud bude město či stát žít na dluh, budu to já a pak i moje děti, kdo ten dluh bude muset splatit. Třeba skrze vyšší daně.

Tímto se dostáváme k jádru věci. Politika je pro mě důležitá, protože má důsledek pro můj každodenní život. V politice se rozhoduje o tom, kolik mě bude stát mléko či nafta. Ale nejde jen o peníze. V politice se rozhoduje o tom, jaká bude škola, do níž budou chodit moje děti. A rozhoduje se v ní i o tom, jaká péče mi bude poskytnuta v nemocnici. Proto se musím v politice angažovat.

Co to ale znamená, angažovat se? Znamená to, že mám kandidovat? Že musím číst několikery noviny a vědět o všem co se děje? Ne. Angažovat se v politice může znamenat napsání e-mailu zastupiteli města a v něm mu sdělit, že si myslím, že poplatek za svoz odpadu by měl být nižší. Třeba proto, že jsem rodič 4 dětí a částka, kterou musím platit, je tak poměrně vysoká. Zvláště pak v době, kdy děti odejdou na vysokou. Angažovat znamená diskutovat, ptát se, požadovat vysvětlení.

Jedna z nejjednodušších definic politiky říká, že je bojem o moc. Pro takový boj je nesmírně důležitá existence plurality názorů, které se střetávají. Čím méně lidí se tohoto střetu účastní, tím menší je konkurence a tedy i nároky na úspěch. Může se tak snadno stát, že se prosadí politik, který je nekompetentní a neschopný. Prosadí si svou jen proto, že neměl soupeře. Následkem je špatná vláda, ve státě i na radnici.

Pokud ale neexistuje soutěž mnoha názorů a myšlenek, pokud se boje o moc aktivně účastní jen pár lidí, hrozí nám ještě něco mnohem horšího. Hrozí nám, že se k moci dostanou ti, kteří o ni usilují jen pro svůj osobní prospěch. Chtějí získat moc jen kvůli prestiži, nebo bohatství. Pokud se občané nezapojují do politiky, vytváří pro takové prospěcháře – kmotry, chcete-li – přímo úžasné podmínky. Nemusí totiž vynaložit téměř žádné úsilí proto, aby dosáhli svého.

Jaká má tedy politika být? Politika má být diskusí, soubojem mnoha různých pohledů na společnost a myšlenek; soutěží, které se účastní mnoho “závodníků”; soutěží, ve které je konkurence veliká, tak, aby zvítězil opravdu ten nejlepší.

A kdo by měl být vítězem nebo-li jaký má být dobrý politik? Dobrý politik má být tím, kdo přináší kvalitní a dobře promyšlená řešení pro konkrétní lidi. Politik má mít jasnou vizi lepší budoucnosti, pro kterou dokáže nadchnout mnoho konkrétních lidí. A proto se dobrý politik musí o lidi zajímat. Mluvit s nimi, diskutovat, ptát se jich. A proto, chceme-li aby politika byla lepší, musíme se i my začít bavit s politiky.

Spousta lidí v Česku nadává na to, jaké máme politiky. Odpověď, že jsme si je sami zvolili, ale neobstojí. Velkou část špatných politiků si většina z nás nezvolila. Jsem ale přesvědčen, že jsme jim uhnuli z cesty. Třeba tím, že jsme nešli k volbám a nevolili jsme někoho jiného.

Babiš politickou krizi neřeší, ale posiluje

Volby do evropského parlamentu, stejně jako mnohé volební průzkumy, ukazují, že podpora Andreje Babiše a hnutí ANO 2011 je stále vysoká. Andrej Babiš a jeho politické hnutí přitom neřeší jeden z hlavních problémů, kterým Česká republika trpí, naopak jej zvětšují. V Česku je již několik let politická krize, jejímž posledním projevem je pokles podpory klasických parlamentních stran a nárůst podpory projektů jako je ANO 2011 či Úsvit přímé demokracie. 

V jádru oné krize pak stojí nedůvěra a znechucení politikou jako takovou. A je to právě Andrej Babiš, který svým vystupováním tuto nedůvěru a znechucení jen přiživuje. Podívejte se na jeho Deník nepolitika. S jistou mírou nadsázky musím konstatovat, že ten název je “naprosto kouzelný”. Je totiž naprosto nepravdivý. Zaprvé, podíváte-li se na frekvenci, s jakou pan ministr píše, zjistíte, že jde spíše o občasník. Odstup mezi dvěma články může být i měsíc (12.5. a 12.6.). To je ale jen maličkost. Za druhé, skutečný problém je slovo nepolitika. Podle Wikipedie je politika “mnohoznačný pojem obvykle označující proces a metodu rozhodování určité skupiny lidí s pluralitními zájmy a názory.” Jinak a ještě jednodušeji řečeno, je politika souboj o moc. Ten se v demokratických státech odehrává prostřednictvím voleb. Kdo se účastní voleb, je politik, byť se liší od ostatních politiků sebevíc. Podle mého názoru tedy pan Babiš buď neví, co to politika je, nebo to ví, ale přesto nás klame. Do třetice i obsah “Deníku nepolitika” je ryze politický, čímž Babiš celou tuto šarádu jen korunuje.

Nejpravděpodobnější ale je, že Andrej Babiš moc dobře ví, co to je politika a že on je politik. Jeho opakovaná vyjádření, že není politikem, jsou pak jen dobře promyšleným marketingem. Z celospolečenského hlediska ale dosti krátkozrakým marketingem. Taková prohlášení totiž jen utvrzují každého Čecha v tom, že politika je opravdu opovrženíhodná činnost, kteréžto se účastní jen kmotři a další prospěcháři. Zkrátka Babiš utvrzuje společnost v tom, že politika je špína a tím jen posiluje antagonismus “my ctnostní občané” versus “oni zkorumpovaní politici”. Jenže jak trefně poznamenává Robin Ujfaluši v recenzi knihy Politika nezájmu: “Institucionální úpravy nestačí, musí jít ruku v ruce se vzděláváním k aktivnímu občanství – k postupnému uvědomování si, že my sami jsme ti, na které čekáme.” Problém totiž nejsou špatní politici, zlojedi, jak jim říká Karel Janeček. Tito politici a skutečnost, že mají přístup k moci, jsou jen důsledkem skutečného problému, kterým je právě nezájem občanů o veřejný prostor, ve kterém žijí.

Chceme-li žít v zemi s dobrou politickou kulturou, ve stabilní demokracii, v právním státě, v zemi, za kterou se nemusíme stydět, ale naopak na ni můžeme být hrdí, potřebujeme v prvé řadě demokraty. To ostatně věděl už Masaryk.

My sami jsme ti, na které čekáme

“Dokud budeme chápat politické angažmá jako a priori „špinavé“, dokud ho budeme chápat černobíle jako „my“ (ctnostní občané) versus „oni“ (zkorumpovaní politici), těžko počítat s podstatnou změnou. Institucionální úpravy nestačí, musí jít ruku v ruce se vzděláváním k aktivnímu občanství – k postupnému uvědomování si, že my sami jsme ti, na které čekáme.”

Robin Ujfaluši, doktorand politické filozofie na UK
Kam kráčíš Česko – recenze knihy Politika nezájmu v Respektu

Řídit, nebo vést?

Aneb politika, jaká má být versus Babišova antipolitika

Od posledních parlamentních voleb se v české politice neustále vrací téma politiky jako managementu. Nejzřetelněji toto téma vyjadřuje požadavek na odbornost. Ten je ale naprosto zcestný. Politik nemá v prvé řadě řídit, i když to musí také. Politik má v prvé řadě vést, tedy být lídrem.

Lídrem se ale rozhodně nestane člověk tím, že je umístěn na první místo kandidátní listiny. Naopak, na první místa by měli být umísťováni lídři. Jenže lídrů je poslední dobou jako šafránu.

Jak se pozná takový lídr? Především inspiruje lidi, umí je strhnout, zaujmout a motivovat k naplnění nějakého cíle. Proto potřebuje mít vizi. Tu dnes má ale jen málokterý politik. Snad každý umí přijít s opatřením. Zvednu platy učitelů. Zavedu pastelkovné. Postavím dálnici. Opatření jsou potřebná, ale musí k něčemu vést. Jde-li jen o soubor nahodilých slibů, je to špatně. Co potřebujeme, je vize, jasná představa o budoucnosti.

Jenže vizi nestačí jen mít, je nutné umět přesvědčit spoluobčany, tedy voliče, o její správnosti. Politik proto musí být dobrý řečník a musí umět dobře mluvit. Musí voličům umět vysvětlit, proč je jeho vize ta správná. Podle jazykovědce E. Lotka má správný projev splňovat 7 znaků: důležitost, obecnost, blízkost, nutnost, správnost, koherentnost a dvojice pokrokovost – trvalost. Přinejmenším některé znaky dobrého projevu musí naplňovat i dobrá vize. Měla by být především koherentní, pokroková a trvalá, navíc však i konkrétní. Dobrý politik je zkrátka ten, kdo má jasnou představu o budoucnosti a zná cestu k ní.

Nemám ale moc rád abstraktní vyjadřování, a proto bych vám chtěl ukázat, jak tato teorie vypadá v praxi. Úžasným příkladem je projev Mám sen bojovníka za práva černochů Martina L. Kinga. Jeho projev v menší či větší míře všech sedm znaků E. Lotka naplňuje. King nemluví “k nám afroameričanům”, ale k americkému národu jako celku. Nemluví o tom, jak si budou všichni rovni, ale říká: “Mám sen, že jednoho dne si budou synové bývalých otroků a synové bývalých otrokářů moci sednout společně k jednomu stolu na červených vršcích Georgie. Mám sen, že jednoho dne, dokonce i stát Mississippi, stát potící se v horku nespravedlnosti, potící se v horku útlaku, bude proměněn v oázu svobody a spravedlnosti.”

Pokud jste četli pozorně, všimli jste si, že King neříká nic o konkrétních opatřeních. Neříká nic o tom, jak a kde bude organizovat protesty, s jakými se setká kongresmany, kdy a jak bude státy unie žalovat u nejvyššího soudu. Všechno tohle již určitě dlouhou dobu se svými druhy plánoval a měl jasně rozvrženo. 

Ve svém projevu ale nechtěl lidem vysvětlit, jak dosáhnout spravedlnosti, nebyl odborníkem, který přináší odborná řešení. Martin L. King byl lídrem, skutečnou autoritou, nikoli pro pozici, kterou zastával, ale pro ideály a myšlenky, které prosazoval. Měl jasnou vizi budoucnosti, pro kterou byl schopen strhnout masy. Nepronesl projev Mám plán. On totiž nebyl odborník, ani manažer. Neměli bychom si plést politiky s úředníky. 

Nestojím o ministra školství, který sníží cenu maturit ze 155 milionů na 20, který zvedne platy učitelům o 15 % a zajistí tablety pro všechny základní školy. Takových už tu bylo. Chci ministra školství, který bude mít sen, že jednoho dne budou české střední školy opouštět hrdí, kriticky uvažující občané, kteří nebudou mít problém orientovat se ve světě. Ministra, který bude mít sen, že pedagogové se opět stanou uznávanými osobnostmi v rámci společnosti. Snižovat cenu maturit, zvyšovat platy a vše další bude také dělat. Ale ne pro to, aby opil voliče rohlíkem úspor, či uplatil učitele. Bude tak činit, aby uskutečnil svou vizi školství.

Nechci ani starostu, který opraví chodník v mé ulici a postaví nové kryté koupaliště. Opravy budou dělat všichni, chodníky nejsou levicové, ani pravicové. Chci starostu, který má sen, že jeho město bude baštou sportu pro přilehlé okolí, vyhlášené tenisovým turnajem a cyklistickými závody. Chci starostu, který má sen, že základní školy řízené městem budou vyučovat matematiku a cizí jazyky na takové úrovni, že studenti budou po přestupu na střední školy premianty.

Chci politiky, kteří mají sny, mají vize. Protože takoví nebudou pracovat na naší společné budoucnosti sami. Politici, kteří mají sny a vize budou inspirovat aktivní občany k tomu, aby se podíleli na naplňování společné vize budoucnosti. 

Jednoho lídra už znám. Petra Fialu. Ve své kampani jasně řekl, jaké vyznává hodnoty a principy. Ve svém kandidátském projevu na předsedu ODS pak představil jasnou vizi: 

“A jakou ODS vám tedy nabízím? ODS, jakou vám nabízím, bude znovu přinášet nová témata. Nebude stranou minulosti, bude odpovídat na nové výzvy a bude zárukou prosperity naší země. Nikdo jiný, žádná jiná politická síla nebude tolik věřit v kreativitu a odpovědnost jednotlivce, žádná jiná politická síla v této zemi nebude tak důsledně hájit lidskou svobodu a podmínky pro podnikání a tvořivost. Žádná jiná síla v této zemi se tak důsledně nebude stavět za zájmy českých občanů, jako my. ODS, jakou vám nabízím, bude vést českou pravici a bude jednou z nejvýznamnějších politických sil v zemi. Postaví se čelem k nebezpečí nových populistických hnutí a bude přesvědčivým a obávaným protipólem levicových stran. ODS jakou vám nabízím, bude mít dlouhodobě znovu důvěru pětiny voličů a bude atraktivní volbou pro další. ODS jakou vám nabízím, bude znovu silnou politickou stranou s aktivní a hrdou členskou základnou, bude symbolizovat jasné hodnoty, kontinuitu a budoucnost ČR.”

Nepadlo ani slovo o tom, jak to udělá. Nepochybuji o tom, že ví, jaké kroky jsou třeba a že je má dobře promyšleny (mluvil o nich jinde). Řekl nám ale to hlavní - kam chce jít. A každý, kdo má stejný cíl, rád půjde s ním a na cestě mu pomůže. 

Třeba zrovna já. Vyznávám stejné hodnoty a věřím vizi, kterou Petr Fiala představil. Proto je lídrem, kterého následuji, byť ne nekriticky. 

Na závěr jedno vysvětlení: jednotlivá opatření či kroky jsou velice důležité a je nutné je vykonávat dobře. Efektivní a dobře pracující management je zkrátka nezbytný. Pokud ale nevíte, o co usilujete, kam míříte, pak je jedno, co děláte a jak opatrně našlapujete. Cíle, který si nestanovíte, nedosáhnete.

Zapomeňme na Babišovy odborníky, hledejme a následujme skutečné lídry. A co je nejtěžší, staňme se lídry.

Na závěr TED talk Simona Sinka: Jak velcí vůdci inspirují k akci

Pro zájemce nabízím k nahlédnutí seminární práci, ve které hodnotím projev Martina L. Kinga.

Osvobození od svobody

“Moc nabízí takříkajíc “osvobození od svobody” – přináší zproštění zodpovědnosti za výběr, která je často až příliš riskantní ve srovnání s tím, co může přinést. Právě proto, že může utlačovat a být v útlaku účinná, lze moc považovat za záruku pravidelnosti a vnímat ji jako řád a jistotu.”

BAUMAN, Zygmunt. Svoboda. Vyd. 1. Praha: Argo, 2003, 126 s. ISBN 80-7203-432-4. (s. 68)

Izolace a bezmoc

“Často bylo zaznamenáno, že teror může absolutně vládnout pouze nad lidmi, kteří jsou vzájemně izolováni, a že proto jedním z prvořadých zájmů všech tyranských vlád je takovou izolaci vyvolat. Izolace může být začátkem teroru; je pro něj určitě nejúrodnější půdou; a vždy je jeho výsledkem. Tato izolace je jaksi pretotalitní; její charakteristickou známkou je bezmocnost úměrná tomu, že moc vždy vychází od lidí, kteří jednají společně, “jednají v dohodě” (Burke); izolovaní lidé jsou apriori bezmocní. … To, co nazýváme izolací v oblasti politické, se nazývá osamělostí v oblasti společenského styku. Izolovanost a osamělost nejsou totéž. Mohu být v izolaci – to jest v situaci, kdy nemohu jednat, protože tu není nikdo, kdo by jednal se mnou –, aniž bych byla osamělá; a mohu být osamělá – to jest v situaci, kdy se já osobně cítím opuštěná vším lidským společenstvím –, aniž jsem izolovaná.”

ARENDT, Hannah. Původ totalitarismu I-III. 1. vyd. Praha: Oikoymenh, 1996, 679 s. ISBN 80-86005-13-5. s. 639-640

Pojďme diskutovat!

“Demokracie znamená diskusi,” praví dobře známý citát Tomáše G. Masaryka. Demokracii v Česku už máme téměř 25 let, s její kvalitou ale nejsme moc spokojeni. Může být na vině právě to, že málo diskutujeme? Co ale znamená diskutovat v rámci demokracie a jak na to?

 

Druhou z těchto otázek adresuje ve své TED talk Zapomenuté umění demokratické debaty americký politický filozof Michael Sandel. Já se, ještě než se pustím do hlavního tématu tohoto příspěvku, pokusím zodpovědět tu první. Co to znamená, či lépe, co obnáší demokratická diskuse. Předně je třeba odlišit diskusi o politických tématech od diskuse ideologické. Obě dvě mohou být přínosné, ale sledují jiné cíle. 

Diskuse ideologická zpravidla skončí tím, že se strany neshodnou a ani jedna z nich nepřesvědčí tu druhou o správnosti svých tvrzeních. Liberál prostě konzervativce nepřesvědčí o správnosti jeho pohledu na svět. Oba kladou důrazy na různé věci, hledí na ně z odlišných pozic. Proto se neshodnou. Diskuse tak pro ně může mít dva přínosy, a tedy i cíle:

1. při argumentaci si vyjasní své pozice, svůj vlastní pohled na ideologii, kterou preferují, zkrátka diskuse je přiměje přemýšlet o hodnotách a principech, kterým dávají přednost a umožní jim ujasnit si, proč tomu tak je,
2. uvědomí si, že na světe jsou i lidé, kteří na jednu a tutéž věc nahlíží naprosto jinou optikou.

Jde podle vás o filozofování? Ale kde že, taková diskuse může začít i reklamou od Coca-Coly a otázkou, zda je taková reklama dobrá či ne. 

Druhý typ diskuse jsem nazval diskusí politickou. Taková diskuse se dotýká více praktických věcí. Jednoduchý příklad: město má přebytek 10 milionů korun z loňského roku. Otázka zní co s nimi? Investovat do cenných papírů a “nechat je vydělávat”? Utratit je? A za co? Opravit ulice, koupit novou techniku pro technické služby, nebo rozdat aktivním občanům ve spolcích a pod. skrze granty? Diskuse, v jejímž rámci se hledají odpovědi na tyto otázky, je diskusí politickou.*)

Aby oba typy diskusí k něčemu byly, je nezbytné, aby nějak vypadaly, aby si držely nějaký standard. Jaký? Nejsnazší je říct, čemu se v diskusi vyhnout. Přehledně to sepsal Martin Malý na svém blogu. Zmiňuje zde třeba i Dvanáctero figur zápasu perem Karla Čapka z knihy Marsyas. 

Demokratické diskuse s sebou ale nesou jeden problém. A tím jdou náklady – břemena, které musí jejich účastník nést. Přesněji jde o dvě břemena: jedno intelektuální a jedno praktické. Intelektuální spočívá v tom, že nemohu jen plácat, co mě napadne, ale musím uvažovat, usilovně přemýšlet a ujasňovat si své postoje, názory a argumenty. Toto břemeno je ale dle mého překvapivě to menší. Druhé, praktické břemeno, představují reálné náklady na to, aby se diskuse mohla vůbec uskutečnit. Občané se musí sejít, aby mohli diskutovat. Diskuse tedy stojí čas, ale i např. dopravu. Může jít jen o čas (než dojdu do sálu, kde diskuse probíhá), ale může jít navíc i o reálné náklady v podobě jízdného za MHD či benzín. S časem je ke všemu ještě ta potíž, že často nejde jen o obětování hodiny času na diskusi, ale ke slovu se hlásí tzv. náklady obětované příležitosti – abych se mohl diskuse účastnit, musím se něčeho vzdát: sportu, času stráveného s rodinou, učení, … 

Diskuse proto mezi běžnými občany v naší demokracii příliš nevzkvétá, pomineme-li debaty nad pivem, jejichž označení za demokratickou diskusi by bylo možné považovat za odvážné. Existují tu sice projekty jako Masarykovy debaty, ty jsou ale zatíženy oběma výše zmíněnými břemeny. Navíc jsou limitovány kapacitou sálů a tím, že se pořádají jen v Brně a Praze. 

Aby demokratické diskuse byly skutečně přínosné, musí se jich účastnit více občanů, ne všichni, ale více. Ostatně takové diskuse mohou přispět k formulování veřejného zájmu na obecní, krajské i celostátní úrovni. A veřejný zájem pak bude opět moci zaujmout veřejný prostor, který kvůli jeho absentování vyplnily zájmy privátní, zájmy kmotrů a lobbistů. 

Žijeme v době internetu, díky čemuž máme po ruce spoustu nástrojů, jak náklady na účast v diskusi redukovat. Je přeci velký rozdíl, zda rozhodnutí zapojit se do diskuse znamená hodinovou cestu autem a pak dvě hodiny sezení v sále, nebo naopak 20 minut u počítače, kdy si přečtu pár nejzajímavějších příspěvků a sám jeden napíši. Internet nám tak dává do rukou nástroje, které nám umožňují provozovat demokratické diskuse. Je však nutné je používat uvážlivě. Facebook, Twitter, Google+, či různá diskusní fóra utvářejí prostor pro diskuse. A ne všechny diskuse na internetu musí nezbytně dopadnout jako “diskuse” na serverech jakou jsou Novinky.cz či iDnes.cz. 

Představte si například komunitu na Facebooku, kterou založí menší město (jedno, zda radnice, či občané), k tomu, aby diskutovali o tom, co se v jejich městě děje. Může tak vzniknout komunita třeba 500 angažovaných občanů, kteří se budou informovat o jednáních zastupitelstva, budou diskutovat, kam investovat ušetřené peníze, a pod. 

Žijeme v 21. století, věku internetu, ve svobodné společnosti. Měli bychom začít alespoň částečné využívat možnosti, které se nám nabízejí. A musíme to být my, já a ty, kdo začne. Nemůžeme čekat na ostatní. Tak se nikdy nedočkáme. 

Já jdu do toho. Během letošního léta plánuji uspořádat sérii debat s občany Letovic o politice. Co ty? Přidáš se? Stačí přijít! (A nebo alespoň napsat komentář, mail …)

Nevěřím totiž, že jediným východiskem z politické krize v Česku, je přestěhovat se do ciziny. Věřím, že řešením jsme my. My všichni a naše společné angažmá.

Jedině když se budeme společně angažovat, budeme žít v zemi, za kterou se nebudou stydět ani naše děti. A ano, jen tehdy, a ne jindy, bude líp.

*) Jen tak na okraj: oba typy diskuse, politická i ideologická, jsou jen jakési ideální typy, které v reálném světě v čisté formě nenalezneme. Svým způsobem jde o dvě roviny diskusí o politice. Jedna ale zpravidla převládá. Například, i když se bavím o politice prakticky, moje postoje budou vycházet z mého ideologického postavení. Oba typy diskusí jsou proto vnitřně provázané a jsou spolu neoddělitelně spjaté.

Země Lhostejnost III.

Co zaséváme, to sklízíme

Představte si, že jste členy zahrádkářské kolonie. Zahrádkáři se o své zahrádky nestarají, a tak jsou zarostlé, plné kopřiv a plevele. Pohyb po kolonii je proto nesnadný a vůbec kolonie vypadá nehezky. Proto využijete možnosti a zúčastníte se voleb předsedy kolonie. Váš favorit vyhraje, jednou se vysekají přijezdové cesty, zprovozní se studny. Pak do kolonie ale opět přestanete chodit. Slýcháte o tom, že předseda tajně pěstuje marihuanu za vysokými kopřivami a prodává ji školákům ve městě. A to se vám nelíbí. Nejen, že kolonii nedal do pořádku, ale ještě si díky ní vydělává na vašich dětech a pro svůj osobní prospěch. Jak jen mohl? Počkáte na další volby a naleznete si jiného favorita, kterého zvolíte za předsedu kolonie. I on vyseká trávu v okolí příjezdových cest, i on zprovozní studny, dokonce k nim ze společného fondu nakoupí nová čerpadla. Ale zahrádkáři se o své zahrádky stále nestarají, stále jim jsou lhostejné. Do kolonie nikdo kromě předsedy a jeho pár známých nechodí. Pak zjistíte, že veškeré společné zařízení bylo rozkradeno. Vše pod patronátem vámi zvoleného předsedy. A tak čekáte na další volby. Ale ani ty nic nezmění. I další předseda časem zjistí, že do kolonie nikdo nechodí, a tak si v ní může dělat, co se mu zlíbí. 

Zahrádkářská kolonie reprezentuje politiku. A její předseda politiky a strany. Chceme-li, aby byla kolonie dobrým místem pro život, musíme se o ni my, zahrádkáři, starat. My musíme vytrhat plevel, my musíme udržovat příjezdové cesty, my musíme kontrolovat předsedu, jak hospodaří s naším fondem. Nestačí jen zasít, musíme zalévat, hnojit, okopávat. Jinak se ovoce nedočkáme. Zahrada, na kterou vkročíme jednou za 4 roky plody neponese.

Očekáváme-li od politiky ovoce, musíme do ní investovat náš čas, naši práci, naši energii, sebe. Politika nebude jiná, nebudeme-li se o ni starat. Politika je totiž bezesporu jednou z oblastí života, ve které platí princip “Co zaseješ, to sklidíš.” Zaséváme-li lhostejnost, sklidíme její hořké plody. 

A víc než cokoli jiného nám nesmí být lhostejná naše budoucnost. Musíme se o ni zajímat už jen proto, že v ní strávíme zbytek života, jak praví citát Charlieho Chaplina.

Proč tato metafora? Věřím, že na konkrétním příkladu si vše lépe představíme a uvědomíme, něž když používáme jen abstraktní pojmy.

Tyto mé názory inspiroval profesor Petr Fiala.

Sérii Země Lhostejnost jsem původně publikoval jako příspěvky na sociální síti Google plus loni v září.

Země Lhostejnost II.

Ptát se "Koho volit?" nestačí

Blíží se předčasné volby, a tak coby student politologie opět slýchávám otázku: “Jakube, koho mám volit?” S tím, jak rozhovor pokračuje, se většinou dovídám, že motivy dotazu jsou většinou obdobné. O politiku se nezajímám, nemám na to čas, ale chci jít volit. A ty mi poraď koho, když to studuješ. Může se zdát, že mě tato otázka štve, ale není tomu tak, jsem rád, že se ptají, znamená to, že ještě úplně nerezignovali.

Z pohledu tazatelů se může zdát, že si zachovávají svoji občanskou ctnost, že jsou dobrými občany, kteří využívají své právo. Může se zdát, že když volí, tak se do politiky zapojují, že na ni ještě nerezignovali úplně, že ještě věří a usilují o nápravu.

Jenže, o volby nejde. Volby samotné nic nevyřeší, a spasitel – v podobě spásné strany, od které Češi čekají, že vyřeší krizi, že napraví politiku – opět nepřijde. A tak se národ opět zklame, a opět pár voličů ubude – rezignuje. Volby představují jen malou součást toho, co nazýváme demokratickou politikou.

Pojďme si tedy vysvětlit, co je to politika. Podle wikipedie je politika proces a metoda rozhodování určité skupiny lidí s pluralitními zájmy a názory. Já si však definuji politiku šířeji. Pro mě je politika něco, co se objevuje, když se setkají dva a více lidí. Jakmile se totiž objeví dva lidé, má smysl se ptát: Kdo rozhoduje a jak? Jsou si rovni, nebo je někdo z nich nadřízen a proč, na jakém základě? A přesně tohle je politika. A proto bychom se o ni měli všichni zajímat – protože žijeme s ostatními lidmi.

Slovo politika během posledních let v Česku získalo velice negativní konotaci. O to těžší bude přesvědčit lidi, aby se o politiku začali aktivně zajímat. Je to však nezbytné, chceme-li žít s ostatními lidmi. Někdo rozhodovat musí, někdo musí být ve vedení. O tom není pochyb. Otázkou je, kdo a jak se do vedení dostane, jak ho budeme kontrolovat, jaké bude mí pravomoci a kam nás povede. Na většinu těchto otázek odpovídá Ústava ČR. Na tu poslední by však měli odpovídat politici, ale nejen oni. Odpověď na otázku: Kam chceme jít? bychom měli znát všichni. Měli bychom vědět, jestli je pro nás důležitější jednotlivec, či společnost, jestli je naší prioritou vzdělávání, nebo důchody, jestli chceme dálnici, nebo železnici pro rychlovlak. Tyhle věci se politickou hantýrkou nazývají veřejný zájem. Veřejný zájem je něco, co si veřejnost přeje uskutečnit, něco, po čem lidé touží. Takový veřejný zájem ale není kdejaké zbožné přání. Veřejný zájem je takové přání, které je vyargumentované, podložené – dotčená část veřejnosti zkrátka musí vědět, proč danou věc chce a musí ji umět obhájit v očích ostatních spoluobčanů. Kde se ale takový veřejný zájem bere, kdo ho formuluje a prosazuje?

Politická strana, zní odpověď. Politická strana je uskupení lidí, kteří mají podobné politické smýšlení, tedy lidí, kteří vycházejí ze stejných či alespoň podobných předpokladů. Například jsou lidé, kteří věří, že stát by se měl o člověka postarat “od kolébky do hrobu”. Tito lidé vytvoří stranu, v jejímž rámci si řeknou, co je podle nich veřejný zájem – aby stát zřídil a spravoval jesle, mateřské, základní, střední a vysoké školy a systém podpory v nezaměstnanosti a penzí. Tato strana se pak snaží veřejnost přesvědčit, že tohle je ten zájem, o který by mělo celé společenství – občané státu – usilovat. Přesvědčí-li veřejnost, zvítězí ve volbách.

Aby tohle celé ale fungovalo, je nezbytné, aby se občané zajímali o politiku. Je nezbytné, aby jsme se my, občané ptali sami sebe, kde jsou naše priority – nízké daně, nebo štědrý sociální systém, a abychom vstupovali do stran, které jsou ve shodě s těmito odpověďmi. A v těchto stranách pak musíme formulovat naše zájmy, ne čistě osobní, ale naše zájmy coby občanů – coby obyvatel našich měst a naší země.

Imperativ je tu zcela nutný. Pokud se nám nelíbí, jak “politici” rozkrádají náš stát, musíme s tím něco dělat. Důvod, proč vítězí soukromé zájmy kmotrů je totiž prostý – občané se nepodílí na formulaci veřejných zájmů, a vzniká tak vakuum, které vyplňují zájmy partikulární (zájmy určité skupiny), často však ještě hůře – zájmy osobní.

Má-li ministr, třeba školství, rozhodnout, co udělá se 100 miliony korun, a není na něj vyvíjen jasný tlak skrze jeho stranu či veřejnost, aby je použil ke zvýšení platů učitelů, či třeba nákupu nových počítačů do škol, není divu, že za oněch 100 milionů koupí nepotřebný a předražený software od firmy svého kamaráda. Když totiž nikdo neví, že ministr rozhoduje o 100 milionech, protože se nikdo nezajímá, není divu, že ministr udělá, co sám uzná za vhodné. Příležitost přece dělá zloděje.

Ptát se koho volit proto není dobrá otázka. Otázka zní, co chci – v jakém chci žít městě a státě a hlavně: Co pro to udělám? Jsou totiž věci, které za nás nikdo jiný neudělá.

Sérii Země Lhostejnost jsem původně publikoval jako příspěvky na sociální síti Google plus loni v září.

Země Lhostejnost I.

Když dva dělají totéž, není to totéž

V této sérii bych se chtěl věnovat dvěma tématům: Zemi lhostejnosti a Politice nezájmu. Jde o dvě knihy, z nichž první je sbírkou článků Karla Kryla, které otiskly různé regionální deníky. Druhá kniha nese podtitul Česko a Západ v krizi a jejím autorem je Petr Drulák. Oba názvy mě poslední dobou nutí přemýšlet. Jsou totiž odpovědí na otázku Co je to ta blbá nálada, o které mluvil Havel?

Je tedy Česko zemí lhostejnosti s politikou nezájmu? A pokud ano, co s tím? Na tyto otázky se budu snažit odpovědět v této sérii.

Nedávno jsem byl se dvěma dobrými přáteli na čundru na jihu Moravy v oblasti Pálavy. Během tohoto výletu jsme navštívili několik restaurací, nejvíce mě však zaujaly první a druhá. Především tím, že leží na opačném pólu přístupu k věci (podnikání a životu). První restaurace se jmenovala Vinárna u Langerů. Šlo o pěkný sklep penzionu, který byl přetvořen do vinárny či restaurace. Přestože prostředí bylo hezké a víno výtečné, zážitek byl spíše hořký. Po příchodu do zpola obsazené restaurace jsme asi 15 minut čekali na příchod číšníka, který postával za barem. Když přišel, požádali jsme jej o nápojový lístek, který přinesl po dalších 15 minutách. První láhev vína tak byla na stole snad i více než 45 minut po našem příchodu! Obsluha navíc působila dojmem, že jde o čerstvého brigádníka, a ne číšníka v restauraci.

Druhý den jsme putovali přes Pálavu směrem k Mikulovu. V malé vesnici mezi kopci zvané Klentnice jsem se rozhodli spláchnout naši žízeň zlatavým mokem. Ale hospoda nikde. Až u rekonstruovaného kostelíku jsme si všimli vývěsky Kafe Fara. Po krátkém zaváhání jsme vykročili po žulových schodech a došli na zřejmě bývalý dvůr, nyní terasu italské kavárny. Ihned jsme byly osloveni vrchním, zda-li si přejeme usadit. Dvě minuty na to, co jsme se usadili, stála u nás číšnice s nápojovými lístky a ptala se, jaké je naše přání. Za další 3 minuty před námi stály 3 Plzně. Během našeho pobytu v kavárně jsme napočítali 6 číšníků ve slušivých stejnokrojích, kteří kmitali sem a tam. Pravdou je, že ona Plzeň stála 41 Kč, cena vysoká i na Brno. V tu chvíli jsme se cítili jako v jiné zemi.

A to je špatně. Je špatně, když platí pravidlo "Nejsme drazí, a tak si zákazníka všímat nemusíme". Je špatně, když nižší cena místo méně služeb či méně kvalitních služeb znamená špatné služby. Číšník má být pohotový a příjemný ve všech restauracích, ne jen v těch drahých.

Právě tyto dvě restaurace jsou příkladem, na kterém můžeme vidět jeden z českých nešvarů: Proč dělat věci správně, když je stačí udělat tak, aby se neřeklo? 

Jsem si vědom, že slovo správně je velmi vágní, a proto mi dovolte jej definovat - dělat věci správně znamená, dělat věci podle mého nejlepšího vědomí a svědomí. Znamená to aspirovat na dokonalost a nerezignovat na její nedosažitelnost. Protože když usilujete o dokonalost, dáváte tím najevo, že máte o danou věc zájem, že nejste lhostejní.

Sérii Země Lhostejnost jsem původně publikoval jako příspěvky na sociální síti Google plus loni v září. 

Město 21. století: Konkrétní příklady

V dnešním příspěvku bych chtěl zmínit několik nejočividnějších způsobů, jak může město a pod něj spadající organizace využívat sociální sítě ke komunikaci s občany. Co však považuji v této věci za nejdůležitější je dovolit si přemýšlet “out of the box” – tedy nebýt svázán existujícími řešeními a zaběhnutou praxí, ale naopak přicházet s novými neotřelými nápady, zkrátka: být inovativní. Přejděme ale rovnou k věci. Zde jsou způsoby, jak město může komunikovat s občany:

YouTube

YouTube dává městu do rukou jednoduchý a bezplatný nástroj, jak může sdílet s občany záznamy z jednání zastupitelstva města, ale dokonce i přímý přenos jednání. O tom, jak přínosné může zveřejňování záznamů být, říká starosta Čelákovic: “schůze se fyzicky účastní asi 10 občanů, stream sleduje 200 – 300 lidí a záznam shlédne až tisícovka. Rozdíl tří řádů je impresivní, tím víc, že záznam může pořídit prakticky každé město.“ (lupa.cz). Není nutné, aby šlo o video, stačí zvukový záznam. Občan, který se tak zajímá o jeden bod schůze si jej může najít (do popisu videa jde vložit odkazy na čas, kdy se daný bod projednává) a poslechnout jen a pouze tento bod. Nemusí jet přes celé město a poslouchat 2 hodiny debatu o věcech, které se ho netýkají či pro něj nejsou zajímavé. Město ale může svůj účet na YouTube také využít k propagaci, nebo k zpravodajství a rozjet svou vlastní webovou televizi. 

Twitter

Méně je někdy více. A 140 znaků plus případný obrázek se tak může například hodit jako vhodné doplnění městského rozhlasu. Město tak může informovat o opravách vodovodů či elektrického vedení, o nalezených psech či ztrátách a nálezech obecně. V případě povodní může poskytovat živé zpravodajství o stoupající vodě. Opět platí, že meze představivosti se nekladou. Oproti například rozhlasu nebo městským stránkám má twitterový účet města výhodu: občan si může uložit stránku twitter.com/jmenomesta do záložek a bude tak mít archivovaný přehled novinek z města vždy jeden klik daleko.

Facebook

Hlavní výhodou této sítě je její rozšíření, především mezi mladší populací. Facebook se zkrátka stal samozřejmostí. Pro město je profil na této sociální síti možností, jak oslovit velké množství občanů. Navíc Facebook nabízí širokou škálu nástrojů, s jejichž pomocí může město vyjít vstříc svým občanům. Události mohou občany upozornit na hlavní kulturní akce, jako jsou festivaly či velké sportovní akce. Je možné založit komunitu, ve které mohou občané poskytovat zpětnou vazbu vedení města a vést s ním diskusi. Ptáte se, proč dělat vše v tom vitruálním světě a ne v tom reálném? Ruku na srdce, kolikrát jste byli navštívit svého starostu nebo místostrarostu, abyste jej upozornili na to, co vás ve vaší ulici trápí? Napsat příspěvek v komunitě na Facebooku je mnohem snazší. 

Pro všechny sociální sítě ale platí, že je důležité občany nepřehltit záplavou statusů, fotek a událostí. Je nutné pečlivě vybírat, co opravdu občané potřebují vědět. A je také nutné například komunitu aktivně moderovat. Zkrátka je nutné ke všem sociálním sítím přistupovat s rozumem a nejdříve si působení na nich promyslet.

#hashtagy

Hashtagy, tedy slova, na jejichž začátku se nachází # (křížek), pocházejí z Twitteru, ale dnes je najdete i na Facebooku, Google plus i Instagramu. Jde de facto o štítky, anglicky label, které vám umožňují váš příspěvek svázat s nějakým tématem, virtuální “debatou”. Město a jeho obyvatelé tak mohou své příspěvky týkající se daného města označovat hashtagem s jeho názvem, na Facebooku pak stačí hledat daný hashtag a hned víte, čím dané město teď právě žije. Je to multižánrový festival pro všechny generace nebo závody dračích lodí? Na jednom místě tak mohou obyvatelé města společně vytvářet virtuální galerii, například fotek z sportovních utkání, či kulturních akcí. Stačí začít používat hashtag #kulturajmenomesta a hned se vám zobrazí fotky a příspěvky o posledních výstavách v místních galeriích, koncertu v kulturním středisku, atd. 

Internet nemusí být jen tím, co nás rozděluje, když sedíme doma u svých monitorů. Naopak, můžeme díky němu zjistit, že nedaleko nás žijí docela zajímaví lidé. A město s jeho pomocí může oslovit své obyvatele. Ukázat jim, že jsou to občané, na kom skutečně záleží. Město by nás určitě nemělo obtěžovat spamem, zároveň je ale podle mého názoru nutné, abychom se my, občané, probudili k aktivitě a začali společně pečovat o veřejný prostor, ať již ten abstraktní – politiku – nebo ten konkrétní, ta místa mezi prahem našeho domu a prahem našeho pracoviště.

Heslo “Ano, bude líp!” je možná úspěšné, ale zároveň velmi nebezpečné. Vytváří dojem, že ono samo. Chceme-li ale žít v lepším městě, kraji a státě, musíme se angažovat. My. Ne oni, politici, ne oni úředníci. Článek 2 odstavec 1 Ústavy České republiky říká: Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Co to znamená? Že lid, tedy my všichni, společně, jsme suverénem – pánem, hospodářem. Jak skončí statek, jehož pán se nestará, neúkoluje šafáře a služky? Neskončí tak, že čeleď nakonec vše rozkrade? Český lid se poslední dobou více a více podobá hospodáři, který se o svůj statek nestará a z jeho chátrání viní šafáře (vládu) a čeledíny (poslance). Nelíbí se vám to? 

Pojďme to spolu změnit.

A jde to, jde!

Město 21. století: Na kom záleží?

Proč?

První příspěvek s názvem Město 21. století byl kritický a na příkladu Brna se snažil poukázat na něco, co je špatně. Na fakt, že státní správa nerozumí občanům ani společnosti jako celku a neumí vycházet vstříc jejich potřebám. To samozřejmě vede k frustraci. Tu nejlépe vyjadřuje příběh o občanu, který šel zodpovědně k volbám, aby po nich opět zažil zklamání ze lží politiků a neschopnosti úředníků. Problémem je, že takový občan je znechucen a raději se před politikou i veřejným prostorem uzavře. Veřejný prostor je tak ponechán soukromým zájmům lidí, kteří se chtějí obohatit z veřejných prostředků. To je špatně.

Kdo?

Prostředí, ve kterém žijeme, ale můžeme přetvářet. Můžeme usilovat o to, aby naše děti chodily na pěkná hřiště, do školy, která je připraví na život. Můžeme podporovat dobrovolné hasiče, kteří chrání náš majetek, a můžeme spoustu dalších věcí. Jsme to ale my, občané, nikoli oni politici, ani oni úředníci. Oni za nás naši práci neudělají. Politici i úředníci by měli občanům sloužit. Nedivme se ale, že pokud se pán o nic nezajímá, tak služebnictvo krade a svou práci nekoná dobře. Jsme to my, kdo žije v prostředí kolem nás a jsme to my, kdo se musí angažovat na tom, aby tohle prostředí bylo nejlepší možné.

Jak a Co?

A zde nastupují moderní technologie. Sociální sítě nám, občanům, dávají do rukou mocný nástroj, s jehož pomocí se můžeme snadno spojit a začít makat na společné věci. A město, které své občany bere vážně a opravdu jim chce život usnadňovat, používá Facebook, Twitter nebo jiné sítě k tomu, aby občany informovalo. Ne zahlcovalo informacemi, ale informovalo. Kolik lidí si všimne, že mezi 54 body projednávanými městskou radou je i oprava jejich ulice, ať už na nepřehledném webu města, nebo v tištěném zpravodaji? Občas se zdá, že města nechtějí, abychom o jejich činnosti věděli a participovali. Přitom jde, jak už jsem zmínil výše, o naše prostředí a náš život v něm. Město by tak mělo třeba na Facebooku po každém jednání rady či zastupitelstva zveřejnit stěžejní projednávané body. A zeptat se obyvatel, co od proměny náměstí očekávají, jaké chtějí mít ve své ulici lampy, ... Vždyť město neopravuje ulice proto, aby utratilo peníze, ale proto, aby zkvalitnilo život občanů.

Úkolem města rozhodně není zaplavovat občany desítkami statusů a článků týdně, ale naopak, dát občanům včas relevantní informace a žádat od nich zpětnou vazbu. Pak se teprve občané nebudou cítit frustrováni, ale konečně pocítí, že na nich záleží. 

A toto platí pro malé i velké město. Kvalitní život si zaslouží všichni, ne jen obyvatelé velkých, nebo naopak malých měst. Úkolem politiků není hledat výmluvy proč to nejde, ale naopak, mají hledat efektivní řešení.

Politici ani úředníci v tom nakonec nejsou sami, ale jak ukazuje například projekt Code for America, mezi obyčejnými občany je spousta lidí, kteří jsou připraveni věnovat svůj čas k užitku širší komunity. 

Jako bonus vkládám dvě videa s českými či anglickými titulky z konference TED, ve kterých dvě ženy angažované právě v Code for America sdílí své zkušenosti.

Město 21. století: Úvod

Moravská zemská knihovna je perfektní ukázkou toho, jak může veřejná instituce na počátku 21. století fungovat. Na rozdíl od mnohých jiných nezaspala nástup internetu a pochopila, že i česká veřejnost se postupně stává internetovou společností. Vytvořila tak intuitivní web a profily na několika sociálních sítích, aby mohla být s veřejností v kontaktu. Nejen že tyto informační kanály vytvořila, ale také je plně využívá. Bohužel, o mnohých českých městech či jiných veřejných institucích totéž říct nemůžeme.

Vezměme si pro příklad Facebook. Je to sociální síť a sama o sobě není ani špatná, ani dobrá. Je to nástroj, který nám, lidem, něco umožňuje. Co s ním uděláme, záleží jen na nás. Můžeme u něj sedět 5 hodin denně, civět na statusy přátel a sledovat zábavná virální videa. Tím snadno promarníme celý den. A Facebook tak může být něčím, co nás rozděluje.

Na druhou stranu, Facebook může být něčím, co nás spojuje. Pokud na něm budeme sledovat stránky radnice, kulturního střediska, neziskových organizací, místních médií, můžeme se velice snadno dozvědět, co se kolem nás děje a stejně snadno se začít společně angažovat. Facebook v sobě jako součást virtuálního veřejného prostoru ukrývá jasný potenciál, který by města i jiné instituce měly využívat. 

Na internetu je každý sedmý Čech starší 10 let (připojí se minimálně jednou měsíčně, viz Audit návštěvnosti internetu). A zvlášť mladá generace do 30 let na internetu žije. Pokud město a pod něj spadající instituce není aktivní na internetu, tak (a) selhávají v tom smyslu, že ignorují veřejný prostor, ve kterém tráví jeho občané nemálo času a (b) nevyužívají potenciál, který by jim umožnil efektivněji a lépe naplňovat svůj cíl – tedy službu občanům. 

Příkladem takového naprostého nepochopení internetu a společnosti 21. století budiž celý fenomén Žít Brno, jehož profil na Facebooku nechal zablokovat na začátku února primátor Brna Roman Onderka. Hledáte-li na Facebooku Brno, naleznete komunitu s více než 31 000 členy a neoficiální stránku s taktéž více než 31 000 fanoušky. Existuje tu tedy minimálně 31 tisíc lidí (pokud se fanoušci stránky a členové skupiny naprosto překrývají, jinak i víc), kteří mají zájem se o Brnu něco dozvědět a bavit se o něm. Poptávka ze strany občanů tu očividně je. Jak je možné, že primátor se tedy v roce 2014 (sic!) rozhodne ne zřídit oficiální stránku města, ale nahlásit Facebooku stránku Žít Brno jako falešnou. 

Vůbec celý fenomén Žít Brno je velice výmluvný, neboť je velice jasnou ukázkou naprosté nekompetentnosti či neporozumění ze strany politiků i úředníků. To, na co poukazuje, nejsou pokusy o cenzuru či neschopnost přijmout kritiku, ale neporozumění současné české společnosti a v konečném důsledku občanovi.

Město, kterým nyní myslím politiky a úředníky, by mělo chápat, že jeho prvním a posledním úkolem je usnadňování života občanům. Město je tu od toho, aby občanům sloužilo. Má zajišťovat či alespoň pomáhat se zajištěním bezpečí (policie, záchranná služba, hasiči), ale i prostoru pro život, kultury, vzdělání, a spoustu dalších věcí. Nesmí je ale zajišťovat jen tak, jak se mu zamane, ale mělo by toto vše činit v zájmu a k co nejvyšší spokojenosti občanů. Právě internet a nástroje, které nabízí, jsou-li správně používány, městu tuhle činnost ulehčují.

Toto je první ze série článků, který se zaměřuje na kritiku současného stavu. V příštím článku bych se zaměřím na možnosti, které města mohou využít a pokusím se nastínit, co všechno je dnes možné.